II.ÚS 1555/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1555/24 ze dne 30. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Němcové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2024 č. j. 3 As 31/2022-66 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022 č. j. 14 A 211/2021-129, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4, 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na zrušení vybraných částí ochranného opatření (opatření obecné povahy) vydaného vedlejším účastníkem k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 dne 26. 10. 2021 pod č. j. MZDR 20599/2020-126/MIN/KAN. Následně navrhla připuštění změny návrhu tak, aby předmětem přezkoumání byly vybrané části ochranného opatření vedlejšího účastníka ze dne 23. 12. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-138/MIN/KAN (dále také "ochranné opatření"). 3. Městský soud usnesením ze dne 10. 1. 2022 č. j. 14 A 211/2021-108 připustil změnu návrhu v rozsahu, ve kterém stěžovatelka navrhovala zrušení ochranného opatření v části I. bod 3 písm. a), b), c), d), a e). V rozsahu, ve kterém navrhovatelka navrhovala zrušení ochranného opatření v části I. bod 1 písm. a), b), c), d), a e), městský soud nepřipustil změnu návrhu. 4. Následně městský soud napadeným rozsudkem ochranné opatření v části I. bod 3 písm. e) zrušil, a to ke dni 1. 2. 2022, 00:00 hodin (výrok I). Ve zbytku návrh zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud shledal, že povinnost vyplnit a předložit příjezdový formulář splňuje podmínku legality, legitimity a proporcionality v užším smyslu. Za rozhodující považoval skutečnost, že tato povinnost se již nevztahuje na ty osoby, které do ČR cestují individuální pozemní dopravou (byť zároveň konstatoval, že definice pojmu individuální dopravy stanovená v ochranném opatření zcela neodpovídá požadavkům judikatury). Městský soud neshledal důvodnými ani námitky směřující proti povinnosti disponovat výsledkem RT-PCR testu a předložit jej na vyžádání při hraniční či pobytové kontrole. Zdůraznil, že nyní posuzované opatření fakticky nebrání občanovi ve vstupu na území ČR. Zároveň jej označil za rozumné - je-li vracejícímu se občanovi známo, že před návratem byl výsledek jeho testu pozitivní, může se začít chovat tak, aby nedocházelo k dalšímu šíření nemoci. Pokud jde o povinnost podrobit se RT-PCR testu v rozmezí 5. až 7. dne od vstupu na území ČR, městský soud konstatoval, že vedlejším účastníkem v průběhu soudního řízení podané odborné zdůvodnění tohoto intervalu nebylo obsaženo v ochranném opatření. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ale městský soud uvedl, že vedlejší účastník byl oprávněn teprve v soudním řízení v úplném rozsahu a při zohlednění individuální situace stěžovatelky ve světle jejích námitek prokázat, že ochranné opatření je vhodné, potřebné a přiměřené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 2 Ao 7/2021-157). Těmto požadavkům vedlejší účastník v posuzované věci dostál. 5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky proti výroku II napadeného rozsudku městského soudu rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal závěry městského soudu za zcela zákonné, přičemž zdůraznil, že z odůvodnění ochranného opatření je zřejmé, že vychází z řádné analýzy epidemiologické situace a že bylo přijato po vyhodnocení rizik a posouzení proporcionality základních a zjevných zásahů do práv předvídatelných skupin jeho adresátů. Ve světle vysvětlení vedlejšího účastníka podaného v reakci na námitky stěžovatelky se pak jeví požadavky v něm uvedené jako opodstatněné. Podstatné pak je, že přímo z odůvodnění ochranného opatření je zřejmé, že se vedlejší účastník při jeho vydání zabýval i aktuální epidemiologickou situací v ČR a ve světě, včetně otázky, zda je nadále zapotřebí zachovat příslušná omezení a povinnosti. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka zejména namítá porušení zásady předvídatelnosti (a zákazu překvapivých rozhodnutí) a vázanosti moci veřejné zákonem, když zdůrazňuje, že k přezkoumávanému ochrannému opatření nebyla vydána veřejná vyhláška a opatření nebylo řádně odůvodněno, jde-li o povinnost podrobit se PCR testu v rozmezí 5. až 7. dne od vstupu na území ČR. Také má za to, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na zákonného soudce, do kterého patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván, což Nejvyšší správní soud neučinil. Stěžovatelka dále namítá porušení jejího práva na přístup k soudu tím, že městský soud nepřipustil návrh na změnu žaloby a Nejvyšší správní soud stěžovatelce neposkytl v této věci ochranu. Konečně stěžovatelka namítá též porušení principu rovnosti ve vztahu k informačnímu sebeurčení a právu na respektování soukromého života a též to, že správní soudy nerespektovaly principy vázanosti výkonu státní moci zákonem a princip materiálního právního státu, pokud z dlouhodobého nerespektování povinnosti vést při vydávání opatření obecné povahy spis, nevyvodily závěry stran nezákonnosti předmětného ochranného opatření. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavn