II.ÚS 1557/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1557/24 ze dne 6. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti 1) Jiřího Scheinera, 2) Evy Scheinerové a 3) Barbory Samohelové Scheinerové, všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 28 Cdo 583/2024-360, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2023 č. j. 103 Co 41/2022-304 a rozsudku Okresního sodu v Příbrami ze dne 14. září 2022 č. j. 12 C 196/2018-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Povodí Vltavy, státního podniku, sídlem Holečkova 5, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé Jiří Scheiner (dále jen "první stěžovatel"), Eva Scheinerová (dále jen "druhá stěžovatelka") a Barbora Samohelová Scheinerová (dále jen "třetí stěžovatelka") napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelé tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Původně byl soudcem zpravodajem v posuzované věci ustanoven David Uhlíř. Jelikož tato věc nebyla ke dni zániku funkce soudce Davida Uhlíře skončena, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2025 č. j. Org. 1/25 ze dne 18. 12. 2024 přidělena Ditě Řepkové jako nové soudkyni zpravodajce. O této skutečnosti byli stěžovatelé informováni přípisem ze dne 3. 1. 2025. 3. Z obsahu ústavní stížnosti, jejich příloh a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelé se v rámci restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), domáhali navrácení pozemků v katastrálním území Zbenické Zlákovice, obec B. 4. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Praha (dále jen "pozemkový úřad") svým rozhodnutím ze dne 3. 8. 2018 č. j. 436/91, 34/93, RVIII 11/2018 rozhodl, že nárokované pozemky nelze stěžovatelům vydat. Pozemkový úřad jim sice přisvědčil, že jejich právnímu předchůdci byly pozemky protiprávně odňaty komunistickým režimem v rozhodné době, pročež podléhají restituci. Poukázal však na to, že ve věci je dána zákonná výjimka z povinnosti vydat dotčený pozemek podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť je zastavěn stavbou trvalého charakteru s obslužnými plochami, s nimiž tvoří jeden funkční celek. 5. Stěžovatelé proto podali proti Povodí Vltavy, s. p., a ČEZ, a. s., žalobu o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání tam specifikovaných pozemků. 6. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu v části ohledně pozemkové parcely č. parc. st. X1 tak, že první stěžovatel je spoluvlastníkem id. 1/2, druhá stěžovatelka je spoluvlastnicí id. 1/4 a třetí stěžovatelka je spoluvlastnicí id. 1/4 pozemku parc. č. X2 o výměře 129 m2 v katastrálním území Zbenické Zlákovice, obec B. (výrok I.); pozemek parc. č. X2 byl vytvořen geometrickým plánem oddělením z pozemkové parcely č. parc. st. X1 (výrok II.); geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok III.); uložil stěžovatelům a Povodí Vltavy, s. p., povinnost nahradit ČEZ, a. s., náklady zpracování geometrického plánu (výroky IV. až VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok VII.). 7. Okresní soud vycházel z řady důkazů a dne 10. 6. 2021 za účasti stran provedl místní ohledání sporného pozemku. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelům lze vydat pouze část dotčeného pozemku, konkrétně z původního pozemku odměřený pozemek parc. č. X2. Ve vztahu ke zbylé části pozemku konstatoval, že je zastavěna a tvoří jeden funkční celek hotelu, a proto ji nelze vydat ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uvedl, že část sporného pozemku je zastavěna přímo budovami hotelu (severní a jižní); na části pozemku se nachází nádvoří spojující budovy hotelu; na části pozemku se nachází parkoviště hotelu, od něhož pak vedou schody k hotelu; na jednu z částí pozemku navíc ústí úniková cesta z úpatí hráze Vodního díla Orlík (dále jen "přehrada"), která je potřebná k výkonu činnosti správce přehrady. 8. K odvolání stěžovatelů krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích IV., V., VI. a VII. změnil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); ve výrocích I., II. a III. tento rozsudek potvrdil, avšak ve výroku I. a II. doplnil, že ohledně zbylého rozsahu pozemku st. parc. č. 22/4 o výměře 884 m2 zůstává rozhodnutí pozemkového úřadu nedotčeno (výrok II.); Povodí Vltavy, s. p., ani ČEZ, a. s., nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). 9. Krajský soud především konstatoval, že ČEZ, a. s., není osobou povinnou k vydání dotčeného pozemku, neboť není jeho vlastníkem. Pozemkový úřad ani okresní soud s ní proto neměly jednat jako s žalovanou. Krajský soud nicméně připustil vstup uvedené společnosti do řízení jako vedlejší účastnice. 10. Následně krajský soud doplnil dokazování o řadu důkazů. Z nich mj. zjistil, že dotčený pozemek se nachází v prudkém svahu a svažuje se směrem k přehradě. Parkoviště se nachází ve svahu nad hotelem a je s ním spojeno schodištěm; z důvodu komplikovaného terénu přitom není možné parkování na úzké silnici nebo jiném místě. Budovy hotelu jsou orientovány do nádvoří a přes nádvoří propojeny inženýrskými sítěmi, přičemž funkce těchto budov se navzájem doplňují a nejsou oddělitelné. Podle požárního evakuačního plánu slouží nádvoří jako shromáždiště evakuovaných osob. V jižní části areálu se nachází vyústění únikové cesty od paty přehrady. Na odměřeném pozemku parc. č. 164 se naopak nachází pouze vegetace, přičemž tato část pozemku není nutná k provozu hotelu. Hotel v současnosti není provozován, ale je k tomu způsobilý. Na základě uvedených skutkových zjištění krajský soud uzavřel, že ve věci je naplněna zákonná výjimka z povinnosti vydat pozemek podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V souladu se závěry okresního soudu dospěl k závěru, že nevydaná část pozemku je zastavěna budovami hotelu a obslužnými plochami, které s budovami hotelu tvoří jeden funkční celek. Odmítl tím návrh stěžovatelů, aby nebyla vydána pouze část pozemku přímo pod budovami hotelu a cca 1,5 m široký pás pozemku kolem nich. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že hotel není provozován, neboť je k provozu způsobilý. 11. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že jej odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Po obsáhlém rozboru judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (v zájmu stručnosti viz napadené usnesení Nejvyššího soudu, body 6 až 9) uzavřel, že rozhodnutí nižších soudů se od ní nijak neodchylují. Nižší soudy řádné zohlednily potřebnost a funkční provázanost nevydaných částí pozemku, a to jak pro provoz hotelu, tak pro provoz vodního díla Orlík. Byly proto naplněny podmínky plynoucí z § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež brání naturální restituci. Stěžovatelům ovšem zůstalo zachováno právo na vydání náhradního pozemku nebo na finanční kompenzaci. 12. Ústavní soud nahlédnutím do Katastru nemovitostí zjistil, že sporný pozemek není ve vlastnictví Povodí Vltavy, s. p., nýbrž České republiky, přičemž uvedená společnost má pouze oprávnění hospodařit s ním. II. Argumentace stěžovatelů 13. Stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti především rozporují závěr obecných soudů, že nevydané části nárokovaného pozemku tvoří s hotelem jeden funkční celek, pročež je dána výjimka z povinnosti vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dále uvádějí, že pokud by jim byl vydán celý nárokovaný pozemek nebo alespoň jeho větší část, nezůstalo by jim pouze tzv. holé vlastnictví, nýbrž by jej mohli - stejně jako současný vlastník pozemku Povodí Vltavy, s. p. - pronajímat společnosti ČEZ, a. s., jakožto vlastníkovi budov. 14. Dále uvádějí, že Nejvyšší soud se odchýlil od svého usnesení sp. zn. 28 Cdo 1707/2018 ze dne 16. 7. 2018. Tímto usnesením odmítl dovolání žalovaných proti rozhodnutím nižších soudů, jimiž byla zčásti totožným stěžovatelům v restitučním řízení vydána část pozemku, jež se nachází pod vyasfaltovaným parkovištěm v blízkosti jiného rekreačního areálu. Potvrdi