II.ÚS 1568/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1568/22 ze dne 16. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky: PÍSECKÁ INVESTIČNÍ s. r. o., sídlem Otakara Jeremiáše 2239, Písek, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č. j. 4 Cmo 94/2021-599 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2021 č. j. 40 Cm 116/2020-550, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Jana Rataje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") žalobou podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstev (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o obchodních korporacích"), domáhala založení (určení) ručitelského závazku vedlejšího účastníka za dluhy společnosti Příbramská uzenina, a. s., v níž byl vedlejší účastník členem statutárního orgánu, do výše 64 173 371 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného s posledně uvedenou společností Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 1293/2014. 3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a uložil jí povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 597 653 Kč (výrok II.). Nákladový výrok nalézací soud odůvodnil plným úspěchem vedlejšího účastníka v řízení [§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], kterému vznikly náklady sestávající z 1) odměny za zastupování vedlejšího účastníka advokátem spočívající v sedmi úkonech právní služby, přičemž základ odměny činí podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), částku 64 173 371 Kč, 2) sedmi režijních paušálů, 3) cestovného, 4) náhrady za promeškaný čas a 5) daně z přidané hodnoty. 4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 170 077,60 Kč (výrok II.). Odvolací soud potvrdil jako věcně správný též nákladový výrok II. rozsudku nalézacího soudu, k němuž uvedl, že pro určení výše tarifní hodnoty za jednotlivé úkony je rozhodné (s ohledem na vyčíslenou výši pohledávky stěžovatelky 64 173 371 Kč pro založení ručení vedlejšího účastníka) kritérium obsažené v § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Současně odvolací soud neshledal, že by v řízení byly osvědčeny důvody hodné zvláštního zřetele, jež by odůvodňovaly modifikaci základního pravidla ovládajícího otázku náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlédnutím k plnému úspěchu vedlejšího účastníka v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), kterému vznikly náklady sestávající z 1) odměny advokáta za dva úkony právní služby vypočtené podle § 7 bodu 7 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu z částky 64 173 371 Kč, 2) dvou režijních paušálů a 3) daně z přidané hodnoty. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, vědoma si zdrženlivého postoje Ústavního soudu k přezkumu otázky náhrady nákladů řízení, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení v dané věci jsou protiústavní, neboť vybočují z výkladového i aplikačního standardu a jsou důsledkem přepjatého formalismu. Stěžovatelka, vedena snahou eliminovat výši náhrady nákladů řízení v případě jejího neúspěchu ve věci, volila s ohledem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2020 č. j. 5 Cmo 15/2020-9, podle kterého návrh na vyslovení (určení) ručitelského závazku člena či bývalého člena statuárního orgánu za splnění povinnosti obchodní korporace je věřitel oprávněn podat jak samostatně, tak rovněž spolu s žalobou na plnění (uhrazení povinnosti), pouze podání návrhu na vyslovení (určení) ručitelského závazku vedlejšího účastníka, domnívaje se, že o nákladech řízení, jde-li o zastoupení účastníka advokátem, bude rozhodováno podle § 9 odst. 3, příp. podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. O správnosti této úvahy se cítila být ujištěna v okamžiku, kdy jí byl usnesením nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2020 č. j. 40 Cm 116/2020-80 vyměřen soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení podle položky 4, bod. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "sazebník soudních poplatků"). 6. Rozhodnutími obecných soudů byla stěžovatelka překvapena, neboť v případě obdobného návrhu stěžovatelky na vyslovení (určení) ručitelského závazku podaného vůči dalšímu bývalému členu představenstva společnosti Příbramská uzenina, a. s., který opírala o totožná skutková tvrzení a který byl rovněž zamítnut, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 10. 2021 č. j. 24 Cm 10/2021-134 o nákladech řízení představovaných odměnou za zastupování účastníka advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Podle stěžovatelky samotná skutečnost, že obecné soudy rozhodující v bezprostřední časové souvislosti rozhodly v obdobných případech zcela odlišně, představuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces. 7. Postup obecných soudů, které při rozhodování o nákladech řízení vycházely z výše pohledávky stěžovatelky 64 173 371 Kč jako tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu, je podle stěžovatelky nesprávný, neboť se návrhem ve věci samé vůči vedlejšímu účastníkovi žádného plnění nedomáhala, ale pouze se domáhala vyslovení ručitelského závazku vedlejšího účastníka. Výše stěžovatelčiny pohledávky pak ani nebyla předmětem dokazování. Nalézacím soudem sice byly k důkazům provedeny listiny označené stěžovatelkou, avšak z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že ty ohledně existence pohledávky stěžovatelky a její výše nečinily žádné závěry, neboť důvody, pro které byl návrh ve věci samé zamítnut, se opíraly o odlišné skutečnosti na existenci pohledávky stěžovatelky zcela nezávislé. Skutečnost, že stěžovatelka vyčíslila svoji pohledávku částkou 64 173 371 Kč, nelze za daných okolností ztotožňovat s oceněním předmětu řízení za účelem stanovení tarifní hodnoty v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 11. Rozhodování o nákladech řízení je na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, tudíž i při něm je nezbytné dbát kautel plynoucích z práva účastníka na soudní ochranu, jakož i ostatních ústavně zaručených práv [srov. např. nález ze dne 28. 5. 2013