II.ÚS 1568/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1568/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Master Design Development s. r. o., sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2024 č. j. 68 Co 90/2024-71 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. ledna 2024 č. j. 7 C 198/2022-51, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Ing. Martina Plase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a stěžovatelce jako žalobkyni uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 56 870 Kč (výrok II.). O nákladech řízení, které jsou předmětem této ústavní stížnosti, rozhodl obvodní soud podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení bylo zastaveno v důsledku procesního zavinění na straně stěžovatelky. Výše náhrady nákladů je pak dána náklady na právní zastoupení advokátem za pět úkonů právní služby z tarifní hodnoty 200 000 Kč [§ 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a to za převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 14. 2. 2023, účast u jednání dne 3. 11. 2023, vyjádření ve věci ze dne 23. 11. 2023 a účast u jednání dne 31. 1. 2024 (§ 11 odst. 1 advokátního tarifu), včetně pěti režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty, celkem tedy náhrada nákladů řízení činí 56 870 Kč. Vedlejšímu účastníkovi oproti jeho vyúčtování nákladů řízení obvodní soud nepřiznal náhradu za úkony nahlížení do spisu (2x) a žádost o odročení jednání, když nejde o žádné z úkonů vyjmenovaných v § 11 advokátního tarifu. 3. Proti výroku II. usnesení obvodního soudu (o nákladech prvostupňového řízení) podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu v napadeném výroku potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). K napadenému nákladovému výroku rozhodnutí obvodního soudu městský soud konstatoval, že samotný pocit stěžovatelky, že by se řízení obešlo bez výše uvedených úkonů, případně její další pochybnosti o procesním postupu obvodního soudu, nelze bez dalšího považovat za něco, co by mohlo zkrátit legitimní nárok vedlejšího účastníka na náhradu nákladů, které při obraně svých práv v řízení zahájeném na návrh stěžovatelky a v návaznosti na procesní postup obvodního soudu účelně vynaložil. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí uložily povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady za úkony, které jeho právní zástupce nevykonal nebo které byly učiněny v důsledku chybného postupu soudu. Vedlejšímu účastníkovi tak byly přiznány úkony, na jejichž nahrazení mu nevznikl legitimní nárok. Zároveň stěžovatelce nebyl ani zčásti vrácen soudní poplatek. 5. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejšímu účastníkovi byla přiznána náhrada nákladů za účast na jednání dne 3. 11. 2023 ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 198/2022, ačkoli se toto jednání nekonalo. Obvodní soud zahájil řízení ve věci samé, přestože před jeho zahájením vzala stěžovatelka žalobu zpět. Stěžovatelce nebyla vrácena ani část soudního poplatku, byť vzala svou žalobu zpět před zahájením řízení. Vedlejšímu účastníkovi dále neměla být přiznána náhrada za účast u jednání dne 31. 1. 2024. Po skončení jednání ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 45/2021, ve které byla stěžovatelka neúspěšná, sdělila ještě před zahájením věci pod sp. zn. 7 C 198/2022, že žalobu bude brát zpět v plném rozsahu, neboť obě věci na sebe navazovaly. Opět se tak formálně ve věci žádné jednání nekonalo. Vedlejšímu účastníkovi tak měla být přiznána pouze náhrada za promeškaný čas, neboť ve věci se nejednalo. Obvodní soud dále přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů za vyjádření ze dne 23. 11. 2023, které nereagovalo na věc samu, když vedlejší účastník se k žalobě vyjádřil dne 14. 2. 2023. Vedlejší účastník se uvedeným podáním vyjádřil pouze k procesnímu návrhu na spojení věcí, o kterém však vedli právní zástupci mimosoudní komunikaci. Vyjma procesního postupu k přerušení nebo spojení věcí se vedlejší účastník neměl k čemu vyjadřovat. Stěžovatelka tak považuje přiznání tohoto úkonu za nedůvodné, neboť nešlo o úkon účtovatelný podle advokátního tarifu a ani o úkon účelně vynaložený. Městský soud tento postup potvrdil. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 254/05 [(N 201/39 SbNU 123); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 6. Stěžovatelka dovozuje, že vedlejšímu účastníkovi měla být přiznána náhrada nákladů řízení pouze za dva úkony právní služby, a to převzetí právního zastoupení a vyjádření k žalobě ze dne 14. 2. 2023, včetně dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty, celkem 22 748 Kč, nikoliv za pět úkonů. Zbývající úkony nebyly učiněny nebo nebyly účelné pro věc samu či nešlo o úkony účtovatelné podle advokátního tarifu, nebo byly učiněny na základě chybného procesního postupu soudu (libovůle) a přiznány být neměly. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85