II.ÚS 1569/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1569/25 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou, sídlem Obřanská 915/101a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2025 č. j. 70 Co 275/2024-1777 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. října 2024 č. j. 0 P 19/2024-1731 (21 P a Nc 80/2024, 21 P a Nc 87/2024), za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a J. Š. a nezletilého Š. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (dále též "otec") na svěření nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do střídavé péče rodičů (výrok I.), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu styku nezletilého s rodiči (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že ve věci bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na změnu výlučné péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") na střídavou péči a na rozšíření styku s nezletilým (kterému je 12 let), o níž bylo naposledy rozhodováno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2021 č. j. 127 P 14/2018-1177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2023 č. j. 49 Co 75/2021-1540, kterým byl zamítnut předchozí návrh stěžovatele na změnu výlučné péče matky a rozhodnuto o úpravě jeho styku s nezletilým. Okresní soud konstatoval, že v průběhu řízení se nezletilý před kolizním opatrovníkem i před soudem vyjádřil tak, že mu poslední úprava styku vyhovuje, nechce, aby se s otcem musel stýkat častěji, při setkávání s otcem se cítí pod tlakem a nepříjemně, přál by si kontakt s otcem omezit. Okresní soud neshledal podmínky pro změnu úpravy péče ani pro rozšíření styku s tím, že vztah mezi otcem a synem je dlouhodobě narušen, nezletilý se cítí otcem manipulován a nerespektován, což mu nedělá dobře. Ze strany matky nebylo shledáno žádné manipulativní jednání vůči nezletilému, které by způsobilo jeho nechuť se s otcem stýkat. 3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení (včetně předchozího opatrovnického řízení) namítá, že rozhodující soudy mu dlouhodobě neumožňují kontakt se synem, přičemž svá rozhodnutí opřely pouze o subjektivní výpovědi nezletilého, které nebyly odborně posouzeny. Podotýká, že v předchozím opatrovnickém řízení byl omezen jeho styk s nezletilým na jeden den v měsíci a telefonický kontakt. Uvádí, že při těchto kontaktech se synovi snažil maximálně vyjít vstříc, vybíral zajímavý program a nahrával se při každém společném setkání, aby prokázal, že jeho chování k synovi je dobré. Poukazuje na agresivní jednání matky, které je podle něj podloženo několika jejími návrhy na minimální styk či zákazy jeho styků se synem, jejími údajně křivými výpověďmi u soudů, ve kterých se snaží ho očernit, neochotou se s ním domlouvat na výchově syna. Je přesvědčen, že kromě přání nezletilého neexistuje žádná objektivní příčina, pro kterou by měl být jeho kontakt se synem omezen, a že trávil-li by s ním nezletilý na základě soudního rozhodnutí více času, našel by si k němu nezletilý cestu. Těmito skutečnostmi se však podle mínění stěžovatele soudy odmítly zabývat a celou věc postavily pouze na přání nezletilého. Tvrdí, že nevykazuje žádné patologické rysy, které by nezletilého při styku s ním poškozovaly. Nezletilý si podle něj vymýšlí, když tvrdí, že matku dehonestuje. Soudům vytýká, že neučinily žádné aktivní kroky k tomu, aby mohl se synem trávit víc času a podílet se na jeho výchově. Odvolací soud se podle jeho mínění bez řádného odůvodnění odmítl zabývat navrhovanými důkazy (které vyvrací většinu negativních tvrzení nezletilého a dokládají, že vypovídá nevěrohodně) s tím, že vše podstatné bylo již vyjasněno v předchozím opatrovnickém řízení. Takový postup je podle stěžovatele vadný, neboť navrhovanými důkazy mohla být prokázána manipulace nezletilého matkou i to, že respektuje přání nezletilého a že názor nezletilého nevychází z objektivních skutečností, ale z jeho subjektivních postojů. Bez provedení navrhovaných důkazů nelze podle něj spolehlivě určit, zda důvody, které nezletilý uvádí, jsou důvody skutečnými. Má za to, že umožnění a kontrola kontaktu mezi dítětem a oběma rodiči je součástí nejen soukromého práva jednotlivce, ale i veřejného zájmu, kterému má stát aktivně napomáhat. V posuzovaném případě však soudy legitimizovaly stav, kdy jeden z rodičů je systematicky vytlačován z výchovného procesu a dítě o něj přichází, přičemž nebyla prokázána žádná jeho konkrétní výchovná nezpůsobilost či jím způsobená újma, která by tak závažné omezení ospravedlňovala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy či důkazy přehodnocovat, případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. V nyní posuzované věci je předmětem řízení úprava rodičovské odpovědnosti k nezletilému po rozpadu partnerského vztahu jeho rodičů. Stěžovatel se již dříve domáhal změny stávající péče matky na střídavou péči obou rodičů a rozšíření styku s nezletilým, přičemž poslední úprava byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2021 č. j. 127 P 14/2018-1177 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 5. 2023 č. j. 49 Co 75/2021-1540 (který ve vztahu k výchově a styku nabyl právní moci dne 27. 6. 2023), podle níž styk nezletilého s otcem byl stanoven jedenkrát měsíčně osobně a každou středu telefonicky. Pouze několik měsíců poté (18. 3. 2024) stěžovatel podal další návrh na změnu péče a změnu úpravy styku. 9. Ústavní soud zdůrazňuje, že převážná část námitek stěžovatele směřuje proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by soudy založily své závěry o nejlepším zájmu pouze na přání nezletilého, byť je patrné, že