II.ÚS 1572/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1572/22 ze dne 26. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ultra Plus Holding Limited, sídlem R. G. Hodge Plaza, Upper Main Street, Wickham's Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Pavlem Knoppem, advokátem, sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 280/2021-616 ze dne 30. 3. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 130/2019-529 ze dne 21. 9. 2020 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 52 Cm 160/2006-442 ze dne 12. 12. 2018, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 160/2006, Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se původní žalobce Mgr. Jiří Šebesta, správce konkursní podstaty úpadce Družstevní vinné sklepy Hodonín spol. s r. o., IČ: 46978968, domáhal na původní žalované, obchodní společnosti O. B. HELLER a. s., IČ: 45794278, zaplacení částky 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené úplaty plynoucí ze Smlouvy o factoringové spolupráci, uzavřené mezi nimi dne 13. 9. 1999. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. Ncp 781/2006-15 ze dne 12. 5. 2006 rozhodl o věcné příslušnosti krajských soudů k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V průběhu řízení došlo v důsledku několika postoupení pohledávky ke změně v osobě žalobce, jímž se naposledy stala stěžovatelka. Na straně žalované došlo toliko ke změně obchodní firmy. Podáním ze dne 10. 5. 2017 žalovaná navrhla, aby soud uložil stěžovatelce povinnost složit jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZMPS"). Městský soud v Praze tomuto návrhu vyhověl a usnesením č. j. 52 Cm 160/2006-369 ze dne 9. 6. 2017 rozhodl, že stěžovatelka je povinna složit jistotu na náklady řízení v této výši na blíže specifikovaný účet soudu do tří dnů od právní moci usnesení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 8 Cmo 130/2017-385 ze dne 28. 11. 2017 změnil napadené rozhodnutí nalézacího soudu tak, že zmíněný návrh žalované na složení jistoty na náklady řízení zamítl z důvodu jeho opožděného podání. Toto usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jemuž Nejvyšší soud vyhověl a usnesením č. j. 32 Cdo 1279/2018-411 ze dne 20. 6. 2018 rozhodnutí vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, posléze usnesením č. j. 8 Cmo 130/2017-424 ze dne 19. 10. 2018 usnesení městského soudu o povinnosti složit jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč jako věcně správné potvrdil. Toto v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 594/2019-467 ze dne 23. 4. 2019 odmítl. Jak usnesení městského soudu o povinnosti složit jistotu na náklady řízení, tak i je potvrzující rozhodnutí vrchního soudu nabylo právní moci dnem 16. 11. 2018 (pátek), třídenní lhůta ke složení dané jistoty uplynula dnem 19. 11. 2018 (pondělí). Úhrada však byla ze strany stěžovatelky provedena o den později, tj. v úterý 20. 11. 2018, jak vyplývá z doloženého výpisu z účtu a ze záznamu o složení. V důsledku toho pak Městský soud v Praze, za souhlasu žalované, v záhlaví označeným usnesením řízení ohledně zaplacení částky 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.) a rozhodl o vrácení uhrazené jistoty ve výši 2 000 000 Kč stěžovatelce po nabytí právní moci rozhodnutí (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 130/2019-475 ze dne 24. 6. 2019 změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení o předmětné žalobě se nezastavuje (výrok I.) a stěžovatelce se uhrazená jistota ve výši 2 000 000 Kč nevrací (výrok II.). Toto rozhodnutí odvolacího soudu však žalovaná úspěšně napadla dovoláním. Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3824/2019-500 ze dne 5. 2. 2020 naposledy uvedené usnesení vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nato odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodl nyní napadeným a v záhlaví citovaným usnesením tak, že usnesení nalézacího soudu o zastavení řízení a vrácení složené jistoty jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud nyní napadeným a v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodné zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že jí byla jako zahraniční osobě určena třídenní lhůta ke složení jistoty na náklady řízení dle § 11 odst. 1 ZMPS, s jejímž nedodržením soudy spojily následek spočívající v zastavení řízení. Stěžovatelka má tuto lhůtu za objektivně nesplnitelnou, neboť usnesení odvolacího soudu potvrzující usnesení soudu prvního stupně o povinnosti složit jistotu nabylo právní moci doručením v pátek. Ze třídenní lhůty tak dva dny připadly na víkend, třetí den lhůty připadl na pondělí, kdy byla částka odpovídající jistotě poukázána na účet soudu vedený u České národní banky. Protože Česká národní banka připisuje na bankovní účet příslušného soudu přijaté částky až den následující, nemohla stěžovatelka uložené povinnosti složit jistotu dostát, ač v tomto směru vyvinula potřebné úsilí. Stěžovatelka dále namítla, že se jí nedostalo zákonného poučení o následcích nedodržení lhůty, ač v souladu s judikaturou, na kterou v průběhu řízení odkazovala, bez takového poučení nelze řízení zastavit. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že činil vše pro to, aby řízení nemuselo být meritorně projednáno, a to i za použití sofistikovaného výkladu podústavních předpisů. Stěžovatelka má za to, že poskytnutí jistoty žalobcem slouží ku prospěchu žalovaného. Jejím složením je tento zájem žalovaného naplněn. Není proto důvodu, aby i v případě pozdního složení jistoty na náklady řízení, ale předtím, než žalovaný navrhne, aby řízení bylo pro nesložení jistoty zastaveno, nebyla věc projednána meritorně. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti upozornil, že stěžovatel uplatnil protiústavnost třídenní lhůty ke složení jistoty až v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Ohledně tvrzení stěžovatele, že soud řízení zastavil, ačkoli to žalovaný sám nenavrhl, městský soud odkázal na komentářovou literaturu, z níž plyne, že i po marném uplynutí lhůty ke složení jistoty soud řízení zastaví, jen jestliže žalovaný s pokračováním řízení nesouhlasí. Proto je třeba, aby se soud dotázal žalovaného předtím, než řízení zastaví, zda s pokračováním v řízení souhlasí. Vysloví-li žalovaný s pokračováním v řízení souhlas, musí v něm soud pokračovat. V replice k vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelka setrvala na svých dosavadních postojích a vyjádřila své přesvědčení, že námitku protiústavnosti třídenní lhůty uplatnila v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení správně, neboť v této fázi řízení se stala relevantní. K citaci z komentářové literatury stěžovatelka podotkla, že je důkazem toho, že soud po marném uplynutí lhůty nemůže řízení zastavit sám ex officio, nýbrž tak může učinit pouze po projevení takové vůle žalovaným. Komentář dle stěžovatelky ovšem nevypovídá nic o tom, zda lze řízení zastavit v situaci, kdy je jistota již složena na účtu. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, Městského soudu v Praze, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádro ústavní stížnosti spočívá na třech základních otázkách, jejichž vyřešení ze strany soudů je pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí stěžejní. První z nich je (ne)přiměřenost městským soudem poskytnuté třídenní lhůty ke složení jistoty, druhou (ne)poskytnuté poučení o následcích nedodržení této lhůty a třetí otázku představuje posouzení, zda je namístě (lze) zastavit řízení i tehdy, bylo-li povinnosti složit jistotu ze strany stěžovatelky vyhověno, byť i po uplynutí lhůty k tomu určené. Pokud jde o zodpovězení první otázky, Ústavní soud je ve shodě se stěžovatelkou toho názoru, že třídenní lhůtu stanovenou podle § 11 odst. 1 ZMPS cizímu subjektu, v daném případě stěžovatelce jako zahraniční právnic