II.ÚS 1575/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1575/21 ze dne 29. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Dočekala, Karla Prokeše a společnosti Obalový servis, s. r. o. sídlem Průmyslová 223, Třebíč, všech zastoupených Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem Klokotská 103, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2021, č. j. 7 As 306/2020-45, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a právo na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že zastupitelstvo Kraje Vysočina (dále též "odpůrce") vydalo Aktualizaci č. 6 Zásad územního rozvoje Kraje Vysočina jako opatření obecné povahy (dále jen "napadené OOP" nebo "aktualizace č. 6 ZÚR"). Stěžovatelé v soudním řízení vyjádřili nesouhlas s tím, jak byl v napadeném OOP vymezen záměr nazvaný "obchvat 1/23 Třebíč, včetně napojení na silnici 1/23" (dále jen "obchvat Třebíče") a vyjadřovali přesvědčení, že částí aktualizace č. 6 ZÚR, která vymezuje obchvat Třebíče, byli zkráceni na svých právech, a to na právu vlastnickém, právu na podnikání, práva na ochranu zdraví a práva na příznivé životní prostředí. S touto argumentací se stěžovatelé obrátili na Krajský soud v Brně s návrhem na zrušení příslušné části napadeného OOP. Tento soud vydal dne 17. září 2020 rozsudek č. j. 67 A 3/2020- 250, kterým návrh stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dne 13. dubna 2021 napadeným rozsudkem č. j. 7 As 306/2020-45, kterým kasační stížnost zamítl. Krajský soud i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích upozornily, že stěžovatelé své výhrady (stran dotčení vlastnického práva, práva na podnikání, zásahu do stávající průmyslové zóny atp.) neuplatnili v řízení před odpůrcem. Řízení o aktualizaci zásad se aktivně neúčastnili (žádné námitky či připomínky nepodali), výsledek aktualizace napadli pouze návrhem, který podali u Krajského soudu v Brně v poslední den lhůty. Stěžovatelé ostatně ani netvrdili, že by se bránili v procesu přijímání napadeného opatření obecné povahy, resp. že by správní orgán jejich připomínky nereflektoval. Je přitom logické, že uvedená pasivita se musela logicky projevit i v textu odůvodnění aktualizace. 3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že neobstojí názor stěžovatelů, že by odpůrce řádně neposuzoval pozitiva a negativa stávajícího a zvoleného řešení a jejich důsledky. Z hlediska pozitiv mj. akcentoval, že realizace obchvatu vyvolá: snížení dopravní zátěže, zvýšení bezpečnosti silničního provozu, snížení počtu úrazů a úmrtí v důsledku dopravních nehod, zlepšení hlukové a imisní situace, zlepšení kvality prostředí v zástavbě; realizace koncepce bude mít pozitivní vliv na veřejné zdraví a kvalitu života v dotčených sídlech. Dále Nejvyšší správní soud vysvětlil, že správní soud je oprávněn přistoupit ke kasaci opatření obecné povahy pouze v případě, že došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku; ke zrušení opatření obecné povahy lze přistoupit, když pochybení správního orgánu překročila mez, kterou je možno vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci považovat za ještě přijatelnou. Nejvyšší správní soud pak uvedl, že ve spisu založené podklady (odůvodnění opatření obecné povahy, resp. Vyhodnocení vlivů na životní prostředí a Vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území) řádně porovnávají stávající stav (nulovou variantu) a stav budoucí (aktivní variantu) a hodnotí pozitiva a negativa obou variant a jejich dopadů na dotčené části města Třebíče. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že důvodem pro vymezení obchvatu je odvedení tranzitní dopravy, v současné době vedené přes zastavěná území měst Třebíče a Brtnice a obcí Zašovice a Slavětín, mimo intenzivně urbanizované obydlené území dotčených měst a obcí a tím eliminace současných nežádoucích negativních účinků provozu dopravy na veřejné zdraví obyvatel sídel. Odvedení tranzitní automobilové dopravy ze zastavěných území města Třebíče a Brtnice a obcí Zašovice a Slavětice přispěje ke zlepšení prostupnosti a propustnosti komunikačního systému dotčených měst a obcí pro veřejnou hromadnou dopravu, jakož pro dopravu pěší a cyklistickou. K námitce stěžovatelů o důležitosti průmyslové zóny, v níž podnikají, Nejvyšší správní soud (v bodě 33 napadeného rozhodnutí) uvedl, že zákon neukládá odpůrci výslovnou povinnost zkoumat vliv na zaměstnanost, na průmyslovou zónu atp. Naopak všemi dotčenými hodnotami, stanovenými zákonem, se odpůrce dostatečně zabýval. 4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že jsou vlastníky pozemků, dotčených napadeným obchvatem Třebíče a že na nemovitostech též podnikají. Pokazují na to, že pozemky dotčené plánovaných obchvatem Třebíče slouží též k zásobování, jež z jiné strany není možné. Stěžovatelé jsou již nyní vymezením koridoru pro obchvat Třebíče zasažení ve svých právech, protože napadenými Zásadami územního rozvoje Kraje Vysočina jsou nyní jejich pozemky určeny k výstavbě obchvatu a není možné na nich rozvíjet jinou stavební činnost a s tím spojené podnikání. Obchvat Třebíče je současně uveden jako součást veřejně prospěšné stavby, což znamená, že pozemky nacházející se v koridoru je možné v budoucnu vyvlastnit. Na pozemcích stěžovatelů se navíc nacházejí stavby, které jsou v navazující dokumentaci určeny k demolici. Stěžovatelé uvádí, že nedojde-li ke zrušení napadeného opatření, v žádném budoucím řízení již nebude možné řešit otázku, zda vůbec má být obchvat Třebíče realizován a zda má trasa obchvatu vést ve zcela jiné části území. Jakékoliv výhrady vlastníků pozemků ohledně toho, že obchvat města má být veden jinudy, budou odmítnuty s odkazem na zásady územního rozvoje. Takové výhrady nebudou moci orgány veřejné moci akceptovat v navazujících stupních územního plánování, v územním řízení, ve stavebním řízení ani v řízení o vyvlastnění, protože trasa obchvatu města je v podobě koridoru závazně stanovena právě v zásadách územního rozvoje. To se ostatně již v projednávaném případě děje, kdy stěžovatelé uplatnili námitky proti návrhu územního plánu Třebíč a v těchto námitkách požadovali mimo jiné vedení obchvatu v jiné části území (mimo zastavěné území města). Tyto námitky byly zamítnuty právě s odkazem na aktualizaci č. 6 ZÚR. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu, že správní soudy neposkytly ochranu právům stěžovatelů, přestože tak učinit měly a že nereagovaly na podstatnou argumentaci stěžovatelů či ji zkreslily. Konkrétně jde o to, že se správní soudy zabývaly tím, zda byly při pořizování aktualizace č. 6 ZÚR zhodnoceny dopady na jednotlivé nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů a tím, zda povinnost zabývat se dotčením jednotlivých nemovitostí vyplývá ze zákona. Dospěly k závěru, že takovou povinnost právní předpisy neukládají a že tedy nemohlo dojít ani k jejímu porušení a tím zásahu do práv stěžovatelů. Tento závěr soudů považují stěžovatelé za chybný z následujících důvodů. Stěžovatelé v řízení před soudem netvrdili, že by z právní úpravy vyplývala povinnost zabývat se v procesu pořizování zásad územního rozvoje vlivem jednotlivých záměrů na jednotlivé nemovitosti jednotlivých vlastníků. Taková povinnost jistě neexistuje. Stěžovatelé postupu orgánů veřejné moci vytýkali to, že při vytváření aktualizace č. 6 ZÚR nevzaly vůbec do úvahy existenci významné hodnoty v území, kterou je fungující průmyslová zóna, v níž podnikají desítky subjektů a to, že zásah do této významné hodnoty v území neporovnaly s přínosy zvoleného řešení. To, že stěžovatelé v rámci argumentace před správními soudy uváděli vlastnictví svých konkrétních nemovitostí a popisovali zásahy do svých práv vyplývajících z tohoto vlastnictví, bylo a je dáno nutností dostatečně konkrétně tvrdit a prokázat svou žalobní legitimaci. Ta se neodvíjí od existence průmyslové zóny jako důležité hodnoty v území, ale od konkrétního vlastnictví. Tím, že se správní soudy nezabývaly touto podstatnou námitkou stěžovatelů, jsou podle nich jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, a proto by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mělo být zrušeno. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí nap