II.ÚS 1577/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1577/21 ze dne 12. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obce Chrastava, sídlem náměstí 1. máje, Chrastava, zastoupené JUDr. Milošem Pleštilem, advokátem, sídlem Vlčí vrch 672/28, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 8Afs 114/2019-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Af 6/2017 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 114/2019, stěžovatelka uzavřela s Regionální radou soudružnosti Severovýchod smlouvu o poskytnutí dotace, na jejímž základě jí bylo přislíbeno poskytnutí účelové dotace na úhradu 92,5 % způsobilých výdajů projektu "RTN - Terminál Chrastava". Úřad regionální rady soudružnosti Severovýchod (správce daně) uložil dne 10. 2. 2014 stěžovatelce platebním výměrem odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 15 638 592 Kč. Správce daně stěžovatelce vytkl, že při zadávání podlimitní zakázky na stavební práce požadovala, aby uchazeči prokázali splnění technických kvalifikačních předpokladů uvedením alespoň jedné dokončené referenční zakázky, kterou realizovali v pozici hlavního dodavatele a která byla financována s využitím fondů Evropské unie v celkovém nákladu nad 10 000 000 Kč. Tento požadavek správce daně vyhodnotil jako diskriminační a kvalifikoval jej jako porušení § 6 zákona č. 137/206 Sb., o veřejných zakázkách. 3. Stěžovatelka podala proti platebnímu výměru odvolání, kterému Ministerstvo financí (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. MF-33664/2014/1204 ze dne 18. 1. 2017 částečně vyhovělo. Žalovaný se ztotožnil se správcem daně v tom, že stěžovatelka porušila rozpočtovou kázeň, nicméně výši uloženého odvodu považoval za neproporcionální a snížil ji na 781 930 Kč, tedy na 5 % původní částky. 4. Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 31 Af 6/2017-96 ze dne 7. 3. 2019 zamítl. Krajský soud souhlasil se správcem daně i žalovaným, že stěžovatelkou nastavený kvalifikační předpoklad byl diskriminační, uložení odvodu přitom nepovažoval za porušující legitimní očekávání stěžovatelky a neztotožnil se ani s dalšími jejími argumenty. Jde-li o vztah správního deliktu dle zákona o veřejných zakázkách a odvodu za porušení rozpočtové kázně, krajský soud zdůraznil, že mají odlišný obsah. Předmětného správního deliktu se dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách dopustí ten, kdo nedodrží postup stanovený zákonem o veřejných zakázkách pro zadání veřejné zakázky a podstatně tím ovlivní nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Naproti tomu dle § 22 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění do 29. 12. 2011, bylo porušením rozpočtové kázně každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady regionu soudružnosti. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud neshledal, že by platební výměr správce daně byl nicotný, jak tvrdila stěžovatelka, považoval za správný názor krajského soudu ohledně vztahu porušení rozpočtové kázně a správního deliktu podle zákona o veřejných zakázkách a nedospěl k závěru, že by ve věci došlo k porušení stěžovatelčina legitimního očekávání. 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ji podává při vědomí usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/17 ze dne 16. 5. 2017, kterým byla v obdobné věci odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnosti Svazku obcí Novoborska. Stěžovatelka nicméně s tímto usnesením a se závěry v něm uvedenými nesouhlasí. 7. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovatelka považuje za zjevně nezákonný. Stěžovatelka argumentuje, že podle § 112 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách rozhodoval o všech porušeních zákona o veřejných zakázkách Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Podle stěžovatelky tomu tak bylo bez ohledu na to, zda případné porušení bylo správním deliktem, či nikoli (pro případ, že by takové porušení, které by nepředstavovalo správní delikt, vůbec mohlo existovat). Správce daně tak dle stěžovatelky může konstatovat porušení rozpočtové kázně až poté, co Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodne, že byl zákon o veřejných zakázkách porušen. 8. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže byl však dle stěžovatelky z rozhodování o zákonnosti postupu zadavatele (s výjimkou situací, kdy již rozhodl o správním deliktu) vyřazen Akčním plánem z roku 2012, na základě kterého rozhoduje o porušování zákona o veřejných zakázkách správce daně při detekování porušení rozpočtové kázně, které ovšem nevztahuje k marginálním peněžním prostředkům použitým na zadávací řízení, ale k prostředkům vydaným na to, co vůbec není obsahem zákona o veřejných zakázkách, tzn. prostředkům poskytnutým na samotnou realizaci veřejných zakázek. 9. Dle stěžovatelky byl systém kontroly veřejných zakázek po desetiletí bezesporně a jednoznačně rozdělen na dvě části. Na část zadávání veřejných zakázek, v níž se z podstaty věci téměř žádné veřejné prostředky nepoužívají a nad kterou vykonával dohled Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, a na část samotné realizace veřejných zakázek, v níž se neoprávněné použití poskytnutých prostředků považuje za porušení rozpočtové kázně dle zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a v níž správci daně zadavatele postihují nařízením vrácení peněžních prostředků. Do Akčního plánu z roku 2012 nikoho údajně ani ve snu nenapadlo, že by porušení zákona o veřejných zakázkách postihoval kdokoli jiný než Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Vzhledem k tomu, že k zadávacímu řízení v dané věci došlo v roce 2009 a ke změně přístupu orgánů veřejné moci až v roce 2021, došlo dle stěžovatelky k porušení jejího legitimního očekávání. 10. Výklad přijatý na základě Akčního plánu je dle stěžovatelky neústavní, jelikož ignoruje § 112 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách a navíc do porušení rozpočtové kázně započítává použití veškerých peněžních prostředků, které se vůbec na zadávací řízení nepoužívají a které se zadávacím řízením nemají nic společného. V jeho důsledku pak podle stěžovatelky vznikl "právní guláš", kdy pokud rozhodne Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o správním deliktu, respektuje se to, pokud nikoli nebo se k zadání veřejné zakázky vůbec nedostane, pak rozhodne správce daně s tím, že porušení rozpočtové kázně nemá se správním deliktem nic společného. Nesmyslnost takto vzniklé dvoukolejnosti mají dokládat i rozdílné promlčecí lhůty. Pokud se poruší zákon o veřejných zakázkách a definuje se to jako správní delikt, je promlčecí lhůta pětiletá, zatímco definuje-li se to jako porušení rozpočtové kázně, je promlčecí lhůta desetiletá. 11. Stěžovatelka konečně nadále považuje platební výměr a navazující rozhodnutí správce daně za nicotné pro jejich vnitřní rozpornost. Podle platebního výměru si totiž měla uplatnit do způsobilých výdajů výdaje za podlimitní veřejnou zakázku na stavební práce, při jejímž zadávání se dopustila porušení zákona o veřejných zakázkách, které nemělo vliv na výběr vítězného uchazeče. Dle stěžovatelky však buď platí, že když nebyl ovlivněn výběr nejlepšího uchazeče, nedošlo k porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách a požadavek nebyl diskriminační, nebo platí, že když došlo k porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách a požadavek diskriminační byl, pak to mělo vliv na výběr vítězného uchazeče. Nelze údajně tvrdit, že požadavek byl diskriminační (byla omezena účast uchazečů) a současně, že tento požadavek neměl vliv na výběr nejlepšího uchazeče. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož šlo jen o formulační neobratnost, přičemž správce daně měl na mysli, že nebylo prokázáno, že by k ovlivnění výběru skutečně došlo. Naopak stěžovatelka tvrdí, že šlo o úmyslné a vědomé vyjádření vedené jediným cílem, a to aby nemusel předat případ Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a rovnou mohl udělit odvod za porušení rozpočtové kázně. 12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi k vyjádření. 13. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžejní argumentace stěžovatelky směruje k tomu, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže má výlučnou pravomoc rozhodovat o jakýchkoli porušeních zákona o veřejných zakázkách, tedy i v případech, kdy nerozhoduje o správním deliktu nebo ná