II.ÚS 1579/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1579/24 ze dne 8. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky S. B., zastoupené Mgr. Markétou Chudáčkovou, Uruguayská 416/11, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 81/2024-346 ze dne 8. 4. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) L. T. a 2) nezl. S. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Mezi stěžovatelkou (matkou nezletilého vedlejšího účastníka) a prvním vedlejším účastníkem (otcem nezletilého vedlejšího účastníka) probíhá spor o péči o nezletilého. Obvodní soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval o návrhu otce nezletilého ze dne 14. 8. 2023 na úpravu poměrů nezletilého, styku s ním a rozhodnutí ve věci neshod rodičů ohledně určení místa obvyklého bydliště nezletilého. Usnesením č. j. 66 Nc 2578/2023-55 ze dne 11. 9. 2023, ve znění usnesení č. j. 66 Nc 2578/2023-143 ze dne 22. 11. 2023, vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (výrok I.) a řízení o návrhu otce zastavil (výrok II.). Dále jmenoval nezletilému v řízení opatrovníka a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Rozhodnutí odůvodnil tím, že v době návrhu otce se nezletilý již delší dobu zdržoval s matkou na Slovensku, nezletilý v době návrhu otce navštěvoval mateřskou školu na Slovensku, kde má prarodiče a širší rodinu matky. 2. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 39 Co 332/2023-180 ze dne 2. 1. 2024 usnesení obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že obvodní soud svůj skutkový závěr o dlouhodobém pobytu nezletilého na Slovensku učinil, aniž by se jakkoli zabýval oběma rodiči připojenými důkazy. Upozornil, že obvodní soud odkázal na v té době již neúčinnou právní úpravu, přičemž správně měl podle městského soudu použít nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen "nařízení Brusel II ter"). Napadené usnesení zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Obvodní soud následně usnesením č. j. 66 Nc 2578/2023-232 ze dne 19. 1. 2024 opětovně vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (výrok I.) a řízení zastavil (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti tomuto usnesení podal otec nezletilého odvolání. 4. Napadeným usnesením městský soud usnesení obvodního soudu ze dne 19. 1. 2024 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Uvedl, že se obvodní soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí opět nezabýval rodiči předloženými důkazy ke zjištění obvyklého pobytu nezletilého v době zahájení řízení a z rozhodnutí slovenských soudů dovodil pro rozhodnutí nepodstatné skutečnosti. Z těchto důvodů i druhé usnesení obvodního soudu zrušil. Výrokem II. nařídil, aby podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením městský soud porušil čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obvodní soud podle jejího názoru postupoval zcela správně, když z rozhodnutí slovenských soudů měl za osvědčené shodné prohlášení rodičů, že nezletilý se v době podání návrhů otce v České republice nenacházel, naopak se již několik měsíců nacházel na území Slovenské republiky. Obvodní soud nemohl podle stěžovatelky dospět na základě provedeného dokazování k jinému závěru než k tomu, že v souladu s nařízením Brusel II ter není mezinárodně příslušný. 6. Uvádí, že městský soud věc odebral zákonnému soudci a svůj postup náležitě neodůvodnil. Dodává, že společným znakem důvodů obsažených v § 221 odst. 2 občanského soudního řádu je neschopnost soudu nižšího stupně řízení skončit zákonným způsobem, tj. bez vad a průtahů. Tato neschopnost musí být trvalejšího rázu, porušování procesních pravidel musí být opakované. Odkazuje přitom např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014 či sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015. Z judikatury Ústavního soudu dovozuje, že odvolací soud je před vydáním usnesení o odnětí zákonného soudce povinen alespoň zevrubně odůvodnit jeho nezbytnost. Zdůrazňuje, že odvolací soud musí v odůvodnění vždy zvážit střet základních práv účastníků řízení a ne pouze mechanicky aplikovat zákonem svěřenou kompetenci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1408/20 ze dne 18. 8. 2020). Stěžovatelka namítá, že městský soud v napadeném rozhodnutí odůvodnil odejmutí věci podle stěžovatelky zcela stroze a nedostatečně. 7. Odebrání věci zasahuje podle stěžovatelky do jejího práva na spravedlivý proces v podobě průtahů v řízení. Odebráním věci soudkyni, která ve věci rozhodovala doposud, znamená nutnost nově určeného soudce seznámit se s celým spisem znovu, eventuálně doplnit dokazování, což samo o sobě jistě bude znamenat průtahy v řízení. Výsledek aplikace postupu podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu tedy bude zcela opačný, než který zamýšlel zákonodárce. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu o odebrání věci zákonnému soudci shledává stěžovatelka jako nezákonné, zákonem nepodložené a zcela nedostatečně odůvodněné, kdy odebrání věci zákonnému soudci je zjevným excesem odvolacího soudu. Stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti výroku městského soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek obvodního soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť řízení není dosud skončeno a stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vůči výroku I. usnesení městského soudu bylo tedy třeba ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 10. Jiná situace je ovšem u výroku II. usnesení městského soudu, kterým bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce obvodního soudu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010 dovodil, že ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu je třeba učinit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení. Je to z toho důvodu, že proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní. Proto Ústavní soud nepovažoval vůči výroku II. usnesení městského soudu ústavní stížnost za nepřípustnou a zabýval se její opodstatněností. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek směřujících proti odnětí věci a přidělení věci jinému samosoudci. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. V obecné rovině lze stěžovatelce přitakat v tom smyslu, že rozhodnutí o odnětí věci konkrétnímu soudci a její přidělení někomu jinému je postupem mimořádným, který musí být náležitě odůvodněn (viz stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu). Jde totiž o prolomení základního práva na zákonného soudce (byť na základě zákonných důvodů), které může vyvolávat úvahy o možné manipulaci s řízením. Nicméně, jak Ústavní soud shledal