II.ÚS 1579/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1579/25 ze dne 30. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele GRAND CLASS služby, s.r.o., sídlem Drobného 308/40, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2025, č. j. 5 Afs 197/2024-33, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024, č. j. 55 Af 37/2022-97, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 9. 2022, č. j. 35884/22/5200-11432-700681 a ze dne 20. 9. 2023, č. j. 30990/23/5200- 11432-700681 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 11. 11. 2020, č. j. 4614883/20/3003-52521-713004, ze dne 12. 11. 2020, č. j. 4615028/20/3003-52521-713004, ze dne 12. 11. 2020, č. j. 4615106/20/3003-52521-713004, ze dne 21. 1. 2021, č. j. 173815/21/3003-52521-713004 a ze dne 19. 5. 2022, č. j. 2912524/22/3003-52521-711685, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení garantovaných práv zaručených čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Stěžovatel podal řádná daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2015, 2016 a 2017, přičemž správce daně vyměřil daň v souladu s tvrzeními stěžovatele (§ 140 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Dne 23. 6. 2019 podal stěžovatel za uvedená období dodatečná daňová přiznání - v nich zahrnul podle § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v relevantním znění, do daňových nákladů úroky z úvěrů poskytnutých obchodní korporací Fio banka, a. s., která je jediným společníkem stěžovatele. Následně stěžovatel zahrnul úroky z úvěrů poskytnutých peněžním ústavem Fio banka do nákladů v řádném daňovém přiznání za zdaňovací období 2018. Správce daně pojal pochybnosti o správnosti a průkaznosti údajů stěžovatelem uvedených, proto nejprve zahájil postup k odstranění pochybností a následně daňovou kontrolu za dotčená zdaňovací období. Na základě výsledku daňové kontroly byla stěžovateli dodatečně stanovena a vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2015, 2016 a 2017 ve výši 0 (správce daně neakceptoval uplatněné výdaje v dodatečných daňových přiznáních), výsledkem kontrolního zjištění za zdaňovací období 2018 bylo zvýšení výsledku hospodaření o částky úroků z úvěrů ve výši 8 227 111 Kč a snížení hodnoty odečtu daňové ztráty, neboť bylo správcem daně ověřeno, že stěžovatelem deklarovaná odečtená daňová ztráta ve výši 1 542 700 Kč nebyla v předcházejících zdaňovacích obdobích vyměřena. Na základě výsledku daňové kontroly byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 1 856 110 Kč; za zdaňovací období roku 2019 částka ve výši 2 316 29 Kč. Proti platebním výměrům se stěžovatel odvolal, avšak odvolání byla Odvolacím finančním ředitelstvím (vedlejším účastníkem) zamítnuta. 3. Stěžovatel se s žalobami obrátil na správní soudy. Krajský soud v Brně žaloby spojil ke společnému projednání a následně podání zamítl. Krajský soud se nemohl vyjadřovat k postupu správce daně ohledně zdaňovacích období, která nejsou předmětem soudního přezkumu. V postupu správce daně, který jednotlivá zdaňovací období prověřoval samostatně, neshledal krajský soud nic nezákonného. Sama skutečnost, že se stěžovatel musel opakovaně vyjadřovat k obdobným výzvám správce daně, není způsobilá zpochybnit zákonnost postupu správce daně. Krajský soud neshledal nezákonnost ani v postupu vedlejšího účastníka, pokud o podaných odvoláních rozhodl jedním rozhodnutím. Podmínkou pro takový postup je, že z rozhodnutí bude jasně patrné, jak bylo rozhodnuto o odvoláních proti jednotlivým (dodatečným) platebním výměrům a jak byly vypořádány všechny v odvoláních uvedené námitky, což bylo dodrženo. Za důkazy nelze považovat rozličná dobrozdání či stanoviska, která se zabývají výkladem práva, případně aplikují právo na skutkový stav. Podle krajského soudu naprostá většina stěžovatelem navržených "důkazů" se buď k důkazu neprovádí (je obsahem správního spisu), nebo byla provedena v daňovém řízení, popř. by nemohl navržený důkaz na skutkovém stavu nic změnit. Krajský soud za rozhodující pro posouzení otázky, zda stěžovatel a Fio banka byly v rozhodné době spojenými osobami, považoval posouzení převodu vlastnického práva k obchodnímu podílu. K tomu podrobně shrnul civilistická východiska zajišťovacího převodu, a to ve vztahu ke starému a novému občanskému zákoníku a shrnul relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Dále se především zabýval otázkou, kterou právní úpravu je třeba na věc aplikovat; vycházel přitom z přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 ("o. z."), konkrétně § 3073 o. z. Z tvrzení stěžovatele ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel a Fio banka smluvně podřídili svůj vztah vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu obchodního podílu o. z. Jelikož zajištění v projednávané věci vzniklo před 31. 12. 2013, je relevantní právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ("obč. zák."), a podle ní věc tedy posoudil. 4. Krajský soud při posuzování oprávněnosti zahrnutí úroků do nákladů podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 186/2006-96, přičemž zdůraznil, že spornou zůstává pouze otázka, zda stěžovatel a Fio banka byly spojenými osobami. Soud shodně s žalovaným dospěl k závěru, že Fio banka a stěžovatel byli pro účely daně z příjmů spojenými osobami. Podle krajského soudu tvrzení stěžovatele, že Fio banka nikdy obchodní podíl nevlastnila, nevykonávala reálně hlasovací práva a nezasahovala do podnikání stěžovatele, jsou v tomto ohledu irelevantní. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele týkající se uplatněných odpisů v případě parkoviště. Stěžovatel v roce 2011 postavil na pozemcích parc. č. 3478 a 3480/1 v k. ú. Černá Pole parkoviště, jehož cenu následně účetně a daňově odepisoval; následně v roce 2017 parkoviště prodal, aniž by tuto skutečnost účetně a daňově zohlednil. Správce daně zjistil, že pozemek parc. č. 3480/1 nepatří stěžovateli, nýbrž společnosti Surgal real estate s. r. o., a tudíž že bylo parkoviště zčásti postaveno na cizím pozemku. S touto společností stěžovatel uzavřel smlouvu o nájmu. Vedlejší účastník v rámci odvolacího řízení dospěl k závěru, že nebyla správně stanovena pořizovací cena, neboť nebyla rozdělena na dvě inventární čísla (na vlastní parkoviště a na parkoviště na pronajatém pozemku). Jelikož stěžovatel nedoložil žádné důkazní prostředky, nemohl vedlejší účastník zohlednit deklarovanou opravu daňových odpisů. Protože neshledal důvodnou ani ostatní žalobní argumentaci, krajský soud rozhodl zamítavým rozsudkem. 5. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že kasační stížnost byla na samé hranici projednatelnosti. V podstatě jediná konkrétní výtka směrem ke krajskému soudu se týkala neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda byl v řízení zjištěn dostatečně spolehlivě skutkový stav, zda nevyžadoval zásadní doplnění a zda tedy neprovedení důkazů před krajským soudem bylo na místě. Dospěl přitom k závěru, že skutkový stav ve věci byl zjištěn beze vší pochybnosti, proto krajský soud nepochybil, pokud neprovedl pro nadbytečnost stěžovatelem navrhované důkazy. Krajský soud tento svůj postup náležitě odůvodnil. Ze správního spisu vyplývá, že se vedlejší účastník dostatečně zabýval veškerými návrhy stěžovatele na provedení důkazů a své závěry stran jejich provedení či neprovedení řádně odůvodnil. Rovněž vedlejší účastník, potažmo krajský soud věc stěžovatele posuzovaly z hlediska zákona o daních z příjmů, nikoli optikou jiných právních předpisů a jiných souvislostí (k tomu srov. např. odkazy stěžovatele na povinnosti banky, způsoby provádění notářských zápisů, informace vyplývající ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti, stanoviska FAÚ atd.). Krajský soud se také v odůvodnění rozsudku dostatečně podrobně se všemi odkazovanými stanovisky vypořádal, uvedl, z jakých důvodů nejsou stanoviska ČNB, Ministerstva spravedlnosti ČR, Ministerstva financí ČR a FAU na věc stěžovatele aplikovatelná. Dostatečně a přezkoumatelným způsobem se vypořádal s námitkami, které stěžovatel v žalobě uplatnil. Při hodnocení věci vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, na základě kterého učinil právní závěry. Ty jsou v souladu se zá