II.ÚS 1589/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1589/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Michalem Rylichem, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 18/2021-284 ze dne 25. 2. 2021 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 146/2019-223 ze dne 29. 4. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. V roce 2006 uzavřel stěžovatel se společností FINPOMOC.CZ, s.r.o., smlouvu o úvěru obsahující rozhodčí doložku, podle níž všechny spory z této smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení jediným rozhodcem jmenovaným 1. MORAVSKOU ROZHODČÍ SPOLEČNOSTÍ, s.r.o., podle jejího Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu. Stěžovatel úvěr nesplatil, což vedlo k vydání rozhodčího nálezu, na jehož základě byla v roce 2008 na majetek stěžovatele nařízena exekuce. Ta skončila v roce 2012 vymožením pohledávky. V roce 2019 stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se rozhodčích doložek navrhl zastavení exekuce. 2. Okresní soud v Nymburce usnesením č. j. 1 Nc 5158/2008-179 ze dne 15. 8. 2019 nařízenou exekuci zastavil. Shledal, že sjednaná rozhodčí doložka je ve světle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neplatná, neboť neobsahuje transparentní a jednoznačné určení konkrétního rozhodce, ale pouze odkaz na pravidla vydaná soukromou společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Vybraný rozhodce tedy neměl pravomoc rozhodovat o sporu mezi stěžovatelem a oprávněnou a vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, který nemůže být způsobilým titulem pro nařízení exekuce. Provedení exekuce přitom podle okresního soudu nebrání jejímu zastavení. 3. Krajský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 18 Co 146/2019-223 ze dne 29. 4. 2020 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá. Se závěrem okresního soudu o neplatnosti dotčené rozhodčí doložky se krajský soud ztotožnil, ale přesto s ohledem na okolnosti stěžovatelova případu neshledal podmínky pro zastavení exekuce, které má být prostředkem ultima ratio (v této souvislosti krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3007/17 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2039/2019 a sp. zn. 20 Cdo 3159/2019). Krajský soud upozornil na to, že ke sjednocení judikatury k neplatnosti rozhodčích doložek došlo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, jehož závěry byly ve vztahu k exekučnímu řízení rozvedeny až usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Exekuce na majetek stěžovatele tak byla nařízena před vydáním těchto rozhodnutí, přičemž ukončena byla krátce po vydání prvního a ještě před vydáním druhého uvedeného rozhodnutí. Krajský soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel byl po celou dobu rozhodčího i exekučního řízení pasivní a návrh na zastavení exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky uplatnil (na základě zhlédnutí televizní relace) až 7 let po skončení exekuce. Zastavením exekuce, z níž byly uhrazeny i pohledávky dalších věřitelů, by tudíž byla narušena právní jistota a došlo by k zásahu do práv oprávněné a soudního exekutora. Krajský soud zároveň nezjistil, že by v průběhu rozhodčího a exekučního řízení byla porušena práva stěžovatele například v podobě zneužití práva oprávněnou, neúměrného zvýšení vymáhané částky nebo rozporu přiznaného plnění s dobrými mravy či základními principy demokratického státu. 4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 20 Cdo 18/2021-284 ze dne 25. 2. 2021 jako nepřípustné a tím, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že exekuci lze zastavit i poté, co bylo plnění z exekučního titulu vymoženo, pokud nejde s ohledem na okolnosti konkrétního případu o nepřiměřený krok. Dle názoru Nejvyššího soudu krajský soud postupoval správně, jestliže se nesoustředil pouze na ochranu stěžovatele, ale přihlížel i k dalším relevantním skutečnostem. Zjištění krajského soudu v projednávané věci považoval Nejvyšší soud za dostatečná pro to, aby již dříve skončená exekuce nebyla zastavena. II. Argumentace účastníků 5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a dále čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru je podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neplatná. Stěžovatel tedy souhlasí se závěry okresního soudu, který exekuci zastavil. Napadeným rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího soudu naopak stěžovatel vytýká nedostatky z pohledu přezkoumatelnosti, ochrany slabší strany a aplikace novější judikatury. Za nesprávnou považuje stěžovatel zejména argumentaci soudů tím, že svá práva uplatnil až s větším časovým odstupem. Není podle něj jasné, jaký časový úsek již má takovým větším časovým odstupem být. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti blíže vysvětluje, že zastavení exekuce se nedomáhal dříve proto, že vyčkával na rozhodnutí v souvisejícím dědickém řízení a řízení o vyloučení nemovitosti z výkonu exekuce. 7. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále sdělil, že dostatečně zvážil okolnosti projednávaného případu, mezi něž patří mimo jiné i prodlení stěžovatele s hájením jeho práv, a svůj postup řádně odůvodnil. Tvrzení stěžovatele o dalších skutkových okolnostech, které jej vedly k podání návrhu na zastavení exekuce v roce 2019, nepovažuje krajský soud za důvodná a navíc je stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení neuplatňoval. Krajský soud nikterak nezpochybňuje autoritu stěžovatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale přihlížel také k aktuální judikatuře (zejména k usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3007/17). Krajský soud nepopírá neplatnost předmětné rozhodčí doložky, ale po poměření dotčených práv a principů rozhodl tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Zároveň uvedl, že rozhodnutí krajského soudu mohl přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Stěžovatel teprve v ústavní stížnosti nově zmiňuje, proč podal návrh na zastavení exekuce až v roce 2019. 9. Společnost FINPOMOC.CZ, s.r.o., jakožto účastnice řízení před obecnými soudy se v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, a má se tedy za to, že se svého postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala. 10. Vyjádření krajského soudu a Nejvyššího soudu byla zaslána stěžovateli k replice, ale ten se v poskytnuté lhůtě nevyjádřil. 11. Ústavní soud se rovněž seznámil se soudním spisem Okresního soudu v Nymburce vedeným pod sp. zn. 1 Nc 5158/2008. III. Hodnocení Ústavního soudu 12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní pro