II.ÚS 160/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 160/26 ze dne 28. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Floriána, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 8, Brno proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 326/2025-147 ze dne 30. října 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 101/2023-121 ze dne 26. června 2024, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 41 C 93/2022-46 ze dne 29. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení, a Silvie Vagnerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že porušují jeho právo na spravedlivý proces a přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy") a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že okresní soud uložil stěžovateli v záhlaví uvedeným rozsudkem povinnost vydat vedlejší účastnici jízdní kolo. Kolo ve výroku specifikoval pomocí tabulky, ve které byly popsané jednotlivé díly kola a jejich značka (výrobce). Součástí výroku byla i fotografie poskládaného kola. Okresní soud rozhodl také o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel byl povinen žalobkyni (vedlejší účastnici) nahradit 11 300 Kč. Krajský soud k odvolání žalobkyně i stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze co do výroku o náhradě nákladů řízení. Současně uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19 965 Kč. 3. Následně se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč. Konstatoval při tom, že odvolací soud své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil a že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, překvapivý ani nepředvídatelný. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel zaprvé namítá nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, kterou zakládá absence řádného odůvodnění. Nejvyšší soud nezaujal žádný závěr k námitce absence řádného poučení (blíže druhá námitka), námitce nevykonatelnosti (třetí námitka) ani výhradám k nákladovému výroku odvolacího soudu (čtvrtá námitka). 5. Zadruhé spatřuje extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Stěžovatel má za to, že důkazy, jež předložil v původním řízení, jeho skutková tvrzení prokazují. Dále také brojí proti tomu, že soud založil své závěry pouze na dvou svědeckých výpovědích, jejichž věrohodnost taktéž zpochybňuje - jde o příbuzné vedlejší účastnice. S touto vadou stěžovatel rovněž pojí i absenci řádného poučení dle §118a, resp. §119a občanského soudního řádu ("o. s. ř."), která, zejména vzhledem k tomu, že nebyl před soudem prvního stupně zastoupen advokátem, dle něj zakládá ústavně nepřípustnou překvapivost rozhodnutí soudu. 6. Zatřetí, stěžovatel namítá porušení práv nákladovým výrokem odvolacího soudu, který namísto původní tarifní hodnoty 10 000 Kč uplatněné soudem prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty 100 000 Kč, aniž by jej odůvodnil. Ani Nejvyšší soud se jeho argumentací nezabýval, ač sám při stanovení výše nákladů odvolacího řízení vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kč. 7. Začtvrté, stěžovatel namítá nevykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně jako exekučního titulu. Tu spatřuje v namítaném rozporu ve výroku obsaženého seznamu komponentů s tamtéž obsaženou fotografií. Některé součástky na seznamu absentují nebo se liší od těch zobrazených na fotografii. Dále namítá neexistenci a neidentifikovatelnost některých součástek. Stěžovatel právě uvedené dokládá znaleckým posudkem přiloženým k ústavní stížnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 9. Ústavní stížnost není přípustná v rozsahu čtvrté námitky, jelikož (jak bude vysvětleno níže) stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná, v části čtvrté námitky pak nepřípustná. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Zaprvé, stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou spatřuje zejména v nevypořádání se se třemi jeho shora uvedenými námitkami. Ze soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že všechny tři tyto námitky stěžovatel v dovolání skutečně uplatnil. 13. Co se týká námitky absence poučení podle § 118a, resp. § 119a o. s. ř., Nejvyšší soud se s ní sice samostatně nevypořádal, ale z kontextu shrnutí námitek stěžovatele na str. 1 usnesení je zřejmé, že ji chápe v úzké souvislosti s námitkou překvapivosti a nepředvídatelnosti. Jedná se přitom o vady řízení, ke kterým by mohl přihlédnout jenom v případě, že by dovolání bylo nejprve přípustné - to Nejvyšší soud stěžovateli přesvědčivě vysvětlil (str. 2 napadeného usnesení). Skutečnost, že na tyto námitky neposkytl stěžovateli věcnou odpověď souvisí se systémovým nastavením dovolacího řízení - Nejvyšší soud se nejdřív zabývá přípustností dovolání a teprve pokud jej pro nepřípustnost neodmítne, vypořádává dovolací námitky věcně (srov. např. usnesení III. ÚS 873/23 ze dne 12. 9. 2023, bod 10). 14. Co se týká námitky o vykonatelnosti a námitky o nákladovém výroku, Nejvyšší soud je výslovně nezahrnul ani do shrnutí námitek stěžovatele a ani je nezmiňuje v odůvodnění nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud tedy připouští, že v tomto ohledu Nejvyšší soud pochybil. Nicméně zásah do ústavně zaručeného práva na náležité soudní rozhodnutí má v tomto případě výrazně sníženou intenzitu z důvodu, že ani jednou z těchto námitek by se Nejvyšší soud stejně nemohl věcně zabývat. 15. Námitku nevykonatelnosti stěžovatel zcela poprvé zmiňuje až v dovolání, ačkoliv tak mohl a měl učinit už v řízení o odvolání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumává pouze právní závěry nižších soudů, nemůže být tedy první, kdo se s novými námitkami vypořádá a provádí k nim dokazování. Stěžovatel tak uplatnil tzv. novotu; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). O námitce proti nákladovému výroku odvolacího soudu lze uvést to stejné, jako o námitce absence poučení - taktéž se jedná o potenciální vadu řízení před nižšími soudy. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Navíc je taková námitka jako samostatný dovolací důvod nepřípustná (§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.). Ústavní soud tedy neshledal pochybení Nejvyššího soudu v takové míře, že by mohlo mít vliv na výsledek řízení a že by dosáhlo úrovně porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. 16. Zadruhé, co se týče námitky extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud b