II.ÚS 1602/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1602/21 ze dne 30. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 144/2019-9366 ze dne 15. 10. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 25/2018 ze dne 17. 8. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 12/2009-6988 ze dne 14. 12. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále namítá porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byli stěžovatel a spoluobviněná odsouzeni za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona k peněžitému trestu. 2. Ve stěžovatelově trestní věci rozhodovaly obecné soudy opakovaně s ohledem na kasační zásah Nejvyššího soudu a skutečnost, že věc byla několikrát vrácena státnímu zástupci k došetření. Dne 1. 6. 2005 byla podána obžaloba pro jednání kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ve shodě se státním zástupcem došel k závěru, že pro všechny skutky bylo trestní stíhání řádně zahájeno, tudíž tyto skutky nemohou být promlčeny. Úkony orgánů v trestním řízení mají účinek přerušení promlčení, a to i v případě, že obsahují procesní vady. Jádrem je skutečný projev vůle státu k potrestání určitého pachatele za konkrétní skutek jím spáchaný, který naplňuje znaky příslušného trestného činu. 3. Krajský soud rozhodl, že se stěžovatel dopustil obchodování ve svůj prospěch, a to pomocí svého podnikatelského působení ve více společnostech. Další návrhy obhajoby krajský soud zamítl pro nadbytečnost. Již prvostupňovým soudem bylo při ukládání trestu přihlédnuto k tomu, že řízení trvá delší dobu, a stěžovateli a vedlejší účastnici byl uložen trest odnětí svobody pod spodní hranicí s podmíněným odložením trestu. 4. Proti rozsudku krajského soudu bylo podáno stěžovatelem i státním zástupcem odvolání. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve vyjádřil k námitce promlčení tak, že nebyla shledána důvodnou a souhlasí s vypořádáním námitky nalézacím soudem. Odvolací soud také potvrdil, že soud prvního stupně postupoval s pečlivostí a provedl veškeré potřebné důkazy a nepochybil ani při návrhu na doplnění dokazování. Skutková zjištění jsou v podstatné části správná a úplná, mající oporu ve výsledcích dokazování. Odvolací soud doplnil dokazování navrženým znaleckým posudkem jako důkazem listinou, tento dokument však podle soudu nesplňuje náležitosti znaleckého zkoumání a takto nemůže být proveden. Také zmínil, že výslech dvou zpracovatelů původního znaleckého posudku u nalézacího soudu byl dostatečný a výslech třetího zpracovatele by byl nadbytečným. Původní znalecký posudek obsahuje všechny formální předpoklady a nadto není ani jediným, ani klíčovým důkazem. 5. Subjektivní stránka skutku stěžovatele a vedlejší účastnice podle odvolacího soudu zřetelně vyplývá ze všech postupných kroků, které uskutečnili. Odvolací soud dospěl k závěru, že výrok o vině je vadný v závěru o výši opatřeného prospěchu. Vzhledem k tomu, že trestnost činu lze posuzovat podle zákona účinného v době činu, pokud novější úprava není pro obžalovaného příznivější, se jedná o trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Závažnost škodlivého následku za dobu, která od činu, respektive od zahájení trestního stíhání, výrazně klesla. Proto odvolací soud promítnul délku řízení do výměry trestu, a to tím, že ohledně trestu zrušil rozhodnutí krajského soudu a uložil stěžovateli pouze peněžitý trest přiměřený stěžovatelovým majetkovým poměrům. 6. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací soud uvedl, že výše zmíněný dovolací důvod lze uplatnit v případě aplikace norem trestního práva hmotného, nikoliv v případě procesního pochybení soudu. Některé námitky stěžovatele tak neodpovídaly dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud je tak posoudil jako zjevně neopodstatněné. 7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že ve výroku o vině jsou uvedeny všechny znaky trestného činu, včetně subjektivní stránky. Stejně tak zdůraznil, že nároky na preciznost popisu skutku jsou v počátcích trestního řízení nižší, tedy že v usnesení o zahájení trestního stíhání může být stanoven jen základ popisu skutku. K otázce délky řízení Nejvyšší soud připomíná, že neúměrná délka byla kompenzována upuštěním od uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti a zmírněním tohoto trestu na peněžitý. Dále se Nejvyšší soud přiklonil k názoru soudů nižších stupňů v otázce námitky promlčení. II. Argumentace stěžovatele 8. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno zejména jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že soudy všech instancí ani orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení neuvedly popis skutku takový, který by odpovídal zákonným znakům trestného činu. Stěžovatel má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stiženou vadou, jelikož není zřejmé, které skutečnosti odpovídají naplnění všech znaků trestného činu. Stěžovatel se tak domnívá, že tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, na něž se váže právo obviněného na obhajobu. Zejména stěžovatel postrádá vymezení subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání. 9. Dále se stěžovatel domnívá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze neobsahuje řádný výrok o vině. Ve vymezení trestného činu oproti zákonné definici absentuje slovo "společník". Zároveň stěžovatel upozorňuje na nejednotnost popisu postavení, ve kterém stěžovatel měl za společnost jednat. 10. Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud ve své argumentaci použil procesně nepoužitelný důkaz, a to úřední záznam o podání vysvětlení, k jehož provedení důkazu nedala obhajoba souhlas, a přesto byl tento důkaz použit v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. 11. Dále stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo včas vyhověno jeho návrhu, aby byl proveden revizní znalecký posudek. Dle stěžovatele je totiž znalecký posudek provedený znalcem, kterého navrhla obžaloba, v přímém rozporu se znaleckým posudkem navrženým stěžovatelem. Tento důkaz byl nakonec proveden odvolacím soudem, ale bez výslechu znalce. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost stanovených cen, nesprávnost navýšení cen nemovitosti, pozměněný obsah veřejných listin, absenci znaleckého oprávnění a další tvrzené vady. Připomíná, že pokud má být znalecký posudek rozhodujícím důkazem, musí být znalec vyslechnut a případně lze požádat jiného znalce o revizní znalecký rozsudek, v daném případě soudy podle stěžovatele měly postupovat pečlivěji. 12. Stěžovatel má dále za to, že soudy opomenuly dokazování ve vztahu k vlastnické struktuře dotčených společností. Dále se stěžovatel domnívá, že došlo k deformaci důkazních prostředků, a to ze strany Nejvyššího soudu, který dovodil závěry, jež z důkazů objektivně nemohou vyplývat. Stěžovatel k tomu uvedl, že dovolací soud nemůže svévolně opřít právní závěry o modifikovaný skutkový vztah, aniž by vysvětlit důvod nepřevzetí závěrů nalézacího soud. Dle stěžovatele odvolací soud formuloval skutková zjištění, které jsou neúplná a nevyplývají z důkazů, ani s nimi nemají logickou spojitost. 13. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům nedostatečné vypořádání se s jeho námitkou promlčení. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v jeho věci je vedeno řízení již sedmnáct let a tato dlouhá doba řízení byla zaviněna orgány činnými v trestním řízení. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nelze tolerovat dobu trvání trestního řízení delší než šest let a odkazu