II.ÚS 1606/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1606/24 ze dne 5. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 10, spočívajícím v nakládání s trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. března 2023 sp. zn. 51 T 38/2023 jako s pravomocným a vykonatelným, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah ústavní stížnosti 1. Stěžovatel byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 3. 2023 č. j. 51 T 38/2023-56 uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 20 měsíců, a dále trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu byl trestní příkaz řádně doručen dne 11. 4. 2023 do jeho datové schránky, avšak pouze v českém jazyce a materiálně se s ním stěžovatel seznámil až v první polovině září 2023 poté, co mu jeho obsah do ukrajinského jazyka laicky přetlumočil jeho právní zástupce. V návaznosti na výše uvedené se nejprve pokusil domoci nápravy protiprávního stavu návrhem na povolení obnovy řízení. Tento postup stěžovatel zvolil s ohledem na předchozí zkušenosti v aplikační praxi jiných trestních soudů, které obdobné procesní pochybení právě tímto postupem zhojily. 3. Obvodní soud v řízení o návrhu na povolení obnovy stěžovatele osobně viděl a mohl zhodnotit úroveň jeho znalostí českého jazyka. Dne 26. 10. 2023 bylo nařízeno veřejné zasedání ve věci, které však muselo být odročeno. Důvodem tohoto odročení byla nemožnost vést řízení v českém jazyce bez přítomnosti tlumočníka. 4. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 11. 2023 sp. zn. 1 Nt 6010/2023, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023 sp. zn. 5 To 295/2023, byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 251/24 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Následně stěžovatel podal dne 30. 4. 2024 proti trestnímu příkazu odpor, který obvodní soud označil svým přípisem ze dne 9. 5. 2024 sp. zn. 51 T 38/2023 za neúčinný, když trestní příkaz podle jeho názoru nabyl právní moci dne 20. 4. 2023. Stran odůvodnění svého názoru odkázal na usnesení obvodního soudu a Městského soudu v Praze ve věci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Oba soudy svůj závěr o rozhodnutí v neprospěch návrhu stěžovatele odůvodnily tím, že stěžovatel v přípravném řízení uvedl, že ovládá český jazyk slovem i písmem, přičemž jde o vysokoškolsky vzdělaného člověka, který si měl být závažnosti a důsledků takového prohlášení vědom. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu zaručené čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Pro posouzení celé věci je podle jeho názoru stěžejní faktický stav jeho jazykových znalostí v době, kdy formální prohlášení před policejním orgánem učiněné v českém jazyce podepisoval, a to, zda lze takové prohlášení v českém jazyce (jazyce, který příliš neovládá) vůbec bez dalšího akceptovat, a také to, zda byl policejním orgánem řádně (a materiálně) poučen o důsledcích takového prohlášení. Důsledkem nezákonného postupu policejního orgánu při vedení zkráceného přípravného řízení bylo následně to, že trestní příkaz, který byl stěžovateli doručen, byl vyhotoven pouze v českém jazyce, a to včetně poučení o možnosti podat proti němu odpor. Z důvodu neznalosti českého jazyka nemohl stěžovatel uplatnit své právo podat odpor proti trestnímu příkazu a bylo tak zkráceno jeho právo na projednání věci v hlavním líčení. S ohledem na nenařízení hlavního líčení pak neměl možnost uplatnit své právo na obhajobu, zejména právo na veřejné projednání věci, neměl možnost plně se vyjádřit k jednáním, která jsou mu kladena za vinu, nemohl se vyjádřit k navrhovaným důkazům a tyto rozporovat, nemohl ani navrhovat provedení důkazů za účelem zmenšení jeho viny a, co je pro něj zásadní, nemohl uplatňovat návrhy na řešení své trestní věci například formou odklonu, pro který by jinak byly splněny zákonné podmínky 6. V petitu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem obvodního soudu, spočívajícím v nakládání s trestním příkazem jako s pravomocným a vykonatelným, byla porušena jeho shora uvedená základní práva a navrhuje, aby Ústavní soud zakázal obvodnímu soudu v tomto zásahu pokračovat. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadenému zásahu obvodního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž k tvrzenému zásahu došlo, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 10. Právo na tlumočníka je zakotveno v čl. 37 odst. 4 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a v čl. 14 odst. 3 písm. f) Paktu. Jeho naplnění představuje conditio sine qua non uplatnění všech ostatních procedurálních práv osoby, která neovládá jazyk, v němž je řízení vedeno. Spolu s právem na obhajobu představuje významnou garanci spravedlivého průběhu soudního řízení. 11. Obdobnými námitkami stěžovatele se již Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 251/24 (viz bod 4 tohoto usnesení). 12. V odůvodnění citovaného usnesení Ústavní soud konstatoval, že "stěžovatel před policejním orgánem prohlásil, že český jazyk ovládá slovem i písmem a práva na tlumočníka a překlad se vzdal. V takovém případě nelze postupu policejního orgánu ničeho vytknout. Důsledkem tohoto prohlášení pak bylo vyhotovení trestního příkazu toliko v českém jazyce. Jestliže stěžovatel v zákonné lhůtě proti trestnímu příkazu nepodal odpor, stal se trestní příkaz vykonatelným. Za dané situace přitom není rozhodné tvrzení stěžovatele, že si nejprve musel na vlastní náklady zajistit překlad trestního příkazu do rodného jazyka, což zapříčinilo časovou prodlevu a marné uplynutí lhůty k podání odporu." 13. Současně Ústavní soud vyložil podstatu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18, jímž stěžovatel argumentoval. Uvedl, že stanovisko rozebíralo typově odlišné situace, a to situace, kdy byl vydán trestní příkaz, avšak proti osobě, která prohlásila, že neovládá český jazyk a která se přitom ani nevzdala práva na tlumočníka a ani neprohlásila, že nepožaduje překlad rozhodnutí podle § 28 odst. 2 trestního řádu. Podle stanoviska je pak třeba s takovým trestním příkazem spojovat účinky až v momentě, kdy se překlad trestního příkazu