II.ÚS 1607/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1607/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Jaroslavem Širmerem, advokátem, sídlem Královský vršek 25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 579/2022-411 ze dne 5. 4. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 317/2018-373 ze dne 13. 9. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 272/2012-348 ze dne 23. 2. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po státu náhrady škody ve výši 4 015 260 Kč s odůvodněním, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 3/2005 ze dne 9. 4. 2009 byl totiž obžaloby v celém rozsahu zproštěn s tím, že skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. V žalobě stěžovatel uvedl, že byl po dlouhou dobu kriminalizován a medializován pro skutek, který nespáchal, a současně ohrožován sazbou 12 let odnětí svobody a potenciální povinností k náhradě škody přesahující půl miliardy Kč, což pro něj znamenalo likvidační a nenávratný zásah do osobního a profesního života. Z výše uvedené částky stěžovatel původně požadoval 175 260 Kč jako náhradu nákladů vynaložených na obhajobu. Jelikož byl tento požadavek ze strany státu částečně uznán, vzal stěžovatel co do uvedené částky žalobu zpět, načež bylo řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j 15 C 272/2012-18 ze dne 18. 2. 2013 v tomto rozsahu zastaveno. Předmětem žaloby tak zůstala částka 3 840 000 Kč představující součet měsíčních odměn, kterých by se stěžovateli bylo dostalo, kdyby býval nebyl odvolán z funkce člena představenstva čtyř akciových společností. Měsíční odměna činila u každé z těchto společností 40 000 Kč. Stěžovatel požadoval tuto částku za období od 1. 7. 2007, tedy od počátku měsíce následujícího po jeho odvolání z funkce člena představenstva, do 30. 6. 2009, tedy do doby doručení zprošťujícího rozsudku trestního soudu. Důvod odvolání z pozice člena představenstva měl spočívat pouze ve vedení trestního stíhání a podání obžaloby proti jeho osobě. Stěžovatel v žalobě zdůraznil, že trestní stíhání bylo značně medializované tiskem i televizí, takže o něm věděla řada obchodních partnerů i bank, s nimiž zmíněné akciové společnosti spolupracovaly a na nichž byly existenčně závislé. Další výkon funkce člena představenstva tak nebyl pro rozpor se zájmy společností možný. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, pakliže shledaly nesplnění podmínky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Stěžovatel znovu zdůraznil, že zahájení jeho trestního stíhání, které vyústilo v podání obžaloby, bylo jedinou příčinou, pro kterou byl z funkce člena čtyř představenstev odvolán. K žádnému přerušení příčinné souvislosti nedošlo, neboť sám ani neměl možnost tyto důsledky odvrátit. V té souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, dle níž škoda může v důsledku nezákonného trestního stíhání vzniknout i v případě uzavření dohody o ukončení pracovního poměru či vlastní rezignace. Stěžovatel rovněž odmítl poukaz soudů na dobu, která uplynula od zahájení trestního stíhání do jeho odvolání z funkce člena představenstev. Dle svých slov nebyl schopen ovlivnit své odvolání ani po věcné, ani po časové stránce. Stěžovatel podtrhl, že na členy představenstva koncernových společností X jsou kladeny vysoké požadavky. Jde o společnosti realizující stamilionové investice a čerpající prostředky z veřejných rozpočtů při plnění závazků v oblasti veřejné dopravy. Odtud má stěžovatel za to, že důvěra v člena představenstva takovéto akciové společnosti musí být dána v minimálně stejné míře, jako tomu je u veřejně činné (politicky exponované) osoby. Trestně stíhaný člen představenstva akciové společnosti snižuje důvěru třetích osob (zvláště pak obchodních partnerů) v subjekt, jehož zájmy má chránit a v jehož zájmu má jednat. Mezi nezákonným trestním stíháním a jeho odvoláním z funkce člena představenstva u každé ze čtyř obchodních společností tedy panuje příčinná souvislost, kterou plynutí času ani jiné okolnosti nemohou narušit. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Klíčovým pro posouzení nároku stěžovatele na náhradu shora popsané škody byla otázka, zda lze státu přičíst k tíži, že v průběhu vedení trestního řízení, které se později ukázalo nezákonným, došlo ke zmenšení majetku stěžovatele následkem jednání třetích osob právě v reakci na probíhající trestní řízení. Ve věci stěžovatele spočívalo jednání třetích osob v jeho odvolání z funkce člena představenstva ve čtyřech akciových společnostech akcionáři hlasujícími na valné hromadě těchto společností. Tuto otázku však nelze posoudit v obecné rovině, ale vždy s přihlédnutím k jedinečným okolnostem souzeného případu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení postřehl, že odvolání stěžovatele z funkcí člena statutárního orgánu evidentně nebylo formováno ani vzhledem k relevantní právní úpravě, ani s přihlédnutím k intenzivnímu morálnímu požadavku. O tom dle dovolacího soudu svědčí skutečnost, že k tomuto odvolání došlo až po takřka sedmi letech trvání trestního stíhání. V té spojitosti Nejvyššímu soudu neuniklo, že stěžovatel byl odvolán z funkce teprve v důsledku nastalé medializace případu a z toho plynoucích postojů obchodních partnerů (str. 3 usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 ze dne 3. 7. 2012 připomněl, že ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že medializace případu je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, pročež nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky. V naznačeném směru Nejvyšší soud navázal na své předchozí rozhodnutí v téže věci, a sice rozsudek č. j. 30 Cdo 4879/2015-334 ze dne 31. 10. 2017, kterým byla k dovolání žalované zrušena předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc jim vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud tehdy vyzdvihl, že zahájení trestního stíhání nebylo s to vyvolat škodu na straně stěžovatele zcela bezprostředně, neboť tato skutečnost jej nevylučovala z výkonu funkce člena představenstva ani z pohledu práva (§ 194 odst. 7 obchodního zákoníku), ani fakticky. Byť škoda může vzniknout i po relativně dlouhé době od škodné události, delší časový odstup může být významným ukazatelem toho, že do kauzálního řetězce jsou zapojeny další významné články. Tím spíše v případech, kdy způsob (mechanika) vzniku škody podle obecné zkušenosti působí rychle či bezprostředně. Nejvyšší soud poznamenal, že z obecné zkušenosti plyne, že trvá-li určitý stav významně dlouhou dobu, aniž by vyvolal konkrétní následek, lze předpokládat, že daný následek bez dalšího není s to (sám o sobě) zpravidla vyvolat. Úvaha, dle níž bylo-li by důvodem odvolání stěžovatele samo trestní stíhání, byl by odvolán bezprostředně po jeho zahájení (popř. bezprostředně poté, co se akcionáři o trestním stíhání dozvěděli), logiku nepostrádá (viz bod 28 naposledy citovaného rozsudku). Ústavní soud nepokládá nastíněný závěr dovolacího soudu za nepřiměřený nebo jinak zkracující stěžovatele na jeho základním právu na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním. V průběhu kompenzačního řízení vyšlo najevo, že hlavní příčinou odvolání stěžovatele z uvedených funkcí a s ním spojené ztráty příjmu se stala až medializace trestní věci, a nikoli samotné trestní stíhání. Jinak řečeno, nebýt toho, že se v důsledku aktivity sdělovacích prostředků dostala informace o trestním stíhání stěžovatele též do povědomí obchodních partnerů a dalších subjektů, s nimiž akciové společnosti, v nichž stěžovatel působil jako člen jejich představenstva, spolupracovaly, lze rozumně předpokládat, že k odvolání stěžovat