II.ÚS 1615/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1615/24 ze dne 14. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Halenka, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3305/2023-138 ze dne 13. 3. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 176/2023-92 ze dne 30. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala před obecnými soudy peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem. Ten měl spočívat v porušení povinnosti vydat rozhodnutí ve správním řízení a na něj navazujícím soudním řízení v přiměřené lhůtě. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 30 C 274/2022-36 ze dne 23. 5. 2023 stěžovatelce přiznal částku 58 334 Kč [výrok I], v části na zaplacení dalších 141 600 Kč její žalobu zamítl [výrok II]. Soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě se nejeví dostačující s ohledem k délce řízení. Uzavřel, že ve věci je adekvátním zadostiučiněním zaplacení částky 58 334 Kč, a tuto částku proto s úrokem z prodlení stěžovatelce přiznal. O nákladech řízení obvodní soud rozhodl tak, že stěžovatelce přiznává právo na náhradu nákladů řízení ve výši 18 450 Kč [výrok III]. 3. Obě účastnice řízení napadly rozhodnutí obvodního soudu odvoláním. Městský soud rozsudkem č. j. 13 Co 176/2023-92, 13 Co 177/2023 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že v rozsahu 58 334 Kč žalobu zamítl a v zamítavých výrocích rozsudek obvodního soudu potvrdil [výrok I]. Konstatoval, že dobrovolné konstatování porušení práva a omluvu vedlejší účastnice je v nyní posuzované věci dostačující a požadavek na zadostiučinění v penězích není důvodný. Stěžovatelce soud uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 100 Kč [výrok II]. 4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I v části, kterou byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek obvodního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč, dovoláním. To Nejvyšší soud částečně zamítl jako nedůvodné a částečně jej odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv, a sice práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i princip legality (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky zjevně nerespektují závěry vyslovené v konstantní judikatuře, jsou naprosto překvapivá a jsou výrazem extrémního rozporu se skutkovými zjištěními. 6. Dále ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v řízení byly provedeny nezákonné důkazy, a to přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., kterými se banka vyjadřovala k vlastníku finančních prostředků na úschovním účtu advokáta - zástupce stěžovatelky. Tyto důkazy nerespektují povinnost mlčenlivosti advokáta a banky. Výjimka z povinné mlčenlivosti advokáta je přitom stanovena pouze ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení při oznamování podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu, v dané věci tedy nebyla dána. Nesouhlasí ani s tím, že soudy použily v řízení exekutorský zápis, který byl pořízen exekutorským koncipientem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud na úvod posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku I rozsudku městského soudu, kterým městský soud nevyhověl požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, nepřípustná. Stěžovatelka totiž v tomto rozsahu nenapadla rozsudek městského soudu dovoláním, a tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky určené k ochraně jejích práv. 8. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci ovšem nedošlo. 10. Ústavní soud konstatuje, že v této věci je ústavní stížnost jen přehledem obecných citací rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, které však stěžovatelka nijak nespojuje s nynější věcí. Ústavní soud se proto zaměřil jen na ty pasáže ústavní stížnosti, které jsou konkrétní kritikou napadených rozhodnutí obecných soudů. 11. Rozhodování o přiznání zadostiučinění ve smyslu § 31a ve spojení s § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") se sestává ze tří kroků. Za prvé je třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím také v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Druhý krok zahrnuje posouzení, zda v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla osobě újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být za třetí rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy (k tomu viz nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, body 33 a 34, či také usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016, body 6 až 8, a sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014). 12. Obecné soudy v projednávané věci konstatovaly splnění prvního i druhého kroku, jádrem ústavní stížnosti je však nesouhlas stěžovatelky s formou zadostiučinění (třetí krok). Podle jazykového výkladu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu se přitom zadostiučinění poskytne v penězích, jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Ovšem citované ustanovení je třeba vykládat také v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), neboť právo na přiměřené projednání věci v přiměřené lhůtě plyne z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP přitom považuje peněžitou satisfakci za prioritu, zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva ale v odůvodněných případech také připouští (viz rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93; rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98, bod 72; či rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96, bod 122). 13. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve shodě s uvedenými rozsudky ESLP proto opakovaně zdůrazňují takovou interpretaci § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, že (navzdory jazykovému výkladu) primární způsob zadostiučinění za průtahy v řízení musí být v peněžité formě a pouhé konstatování porušení práva je možné jen tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. 11. 2020, body 10 až 12 a 18, sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017, bod 13, sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 29, usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 20. 1. 2015 či také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011). 14. Nyní projednávaná věc představuje onu výjimku. Městský soud shledal a přesvědčivě vysvětlil, že konstatování porušení práva bylo ve stěžovatelčině věci dostatečným zadostiučiněním. Ve své argumentaci se městský i Nejvyšší soud věnovaly specifickým okolnostem tohoto případu. Podrobně se zabývaly tím, jak osobně stěžovatelka mohla délku řízení pociťovat vzhledem k hrozící újmě a věnovaly se také chování poškozené i závažnosti hrozící sankce. Na základě námitek vedlejší účastnice dospěly k závě