II.ÚS 1617/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1617/24 ze dne 24. 10. 2024 Nesprávné posouzení rozsahu dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Martínka, zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 27 Cdo 1332/2023-496, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 27 Cdo 1332/2023-496 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 27 Cdo 1332/2023-496 se proto zrušuje. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu v části, ve které Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 11. 2022 č. j. 69 Co 220/2022-423 v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 1. 2022 č. j. 25 C 246/2020-347. Pokud by nebylo možné oddělit neústavní část rozsudku Nejvyššího soudu od ústavně konformní části, tedy části rozsudku, v níž Nejvyšší soud rozhodl o dovoláním napadené části rozsudku krajského soudu, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu zrušil jako celek a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 25 C 246/2020-347 uložil žalovanému (Bytovému družstvu X) povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 441 620,15 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 439 374,21 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud uzavřel, že stěžovatel se dne 6. 10. 2015 stal členem družstva na základě smlouvy o převodu podílu uzavřené s Šárkou Moráňovou. Touto smlouvou bylo na stěžovatele převedeno i její právo k nájmu bytu, které jí vzniklo uzavřením nájemní smlouvy s družstvem. Podle soudu čl. VIII. nájemní smlouvy představuje "platnou smlouvu o smlouvě budoucí", jejíž obsah, resp. právní poměry smluvních stran, se řídí § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013. Protože smlouva o smlouvě budoucí je "synallagmatickým právním jednáním, kde každá strana je nositelem práv a povinností", nebylo smlouvou o převodu podílu na stěžovatele postoupeno právo na uzavření budoucí kupní smlouvy k bytu, a proto mu nesvědčí ani nároky vzniklé pro případ porušení povinnosti budoucí kupní smlouvu uzavřít uplatněné stěžovatelem, tj. a) zaplatit 1 000 000 Kč, b) vrátit žalovaným přijatá plnění na splátky úvěru a c) platit úrok z prodlení ve výši 9,25 % ročně z těchto částek. Smlouva o převodu podílu "neobsahuje žádné určité vymezení pohledávek, které by z tohoto titulu platně vznikly, nedošlo proto ani k platnému postoupení takových pohledávek podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") z Šárky Moráňové na stěžovatele, a to ani jako souboru pohledávek". Stěžovateli nemohla být postoupena pohledávka na vrácení plnění podle čl. VIII. nájemní smlouvy, případně na úhradu souvisejících sankcí, jelikož Šárka Moráňová "svým právním jednáním nezapříčinila" vznik takových pohledávek. Protože se stěžovatel nestal "smluvní stranou jakékoli jiné smlouvy" než smlouvy o převodu podílu, je podle soudu jeho plnění poskytované družstvu jako platby na tzv. úvěr ode dne 23. 9. 2015 do 27. 4. 2020 "plněním bez právního důvodu". Okresní soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vydat stěžovatelem poskytnuté "plnění bez právního důvodu" v celkové výši 441 620,15 Kč, představující platby na tzv. úvěr ode dne 5. 9. 2017 do 27. 4. 2020, jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. V tomto rozsahu proto okresní soud žalobě vyhověl, a to včetně příslušného úroku z prodlení. Protože stěžovatel nevstoupil do práv a povinností "smlouvy budoucí kupní", která je součástí nájemní smlouvy ze dne 31. 8. 2011, není v řízení o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč a plnění poskytnutých Šárkou Moráňovou na splátky úvěru družstva do dne převodu družstevního podílu na stěžovatele, tj. do dne 23. 9. 2015, aktivně věcně legitimován. Okresní soud proto žalobu ve zbývajícím rozsahu co do částky 1 439 374,21 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodů nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele a částečného promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení, a to včetně částky 110 Kč, která představuje rozdíl (vzniklý početní chybou) mezi částkou žalovanému zaplacenou a částkou 880 994,36 Kč, k jejímuž zaplacení (spolu se smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč) stěžovateli měl být žalovaný povinován podle žalobního petitu. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel (proti výrokům II. a III.) i žalovaný (proti výrokům I. a III.). Krajský soud k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 15. 11. 2022 č. j. 69 Co 220/2022-423 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jeho právními závěry. Podle krajského soudu představuje čl. VIII. nájemní smlouvy "smluvní ujednání ze závazkového vztahu mezi družstvem a Šárkou Moráňovou, které není součástí členských práv a povinností členů družstva", k převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí tudíž nemohlo dojít a stěžovatel se "stranou uvedené smlouvy nestal". Na základě smlouvy o převodu podílu proto podle krajského soudu nemohlo "dojít k převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí ... na žalobce", neboť smlouva o převodu podílu neobsahuje "žádná zvláštní výslovná ujednání o převodu práv a povinností, zejména neobsahuje ustanovení o postoupení jakékoliv pohledávky". Nadto v době uzavření smlouvy o převodu podílu ani žádné pohledávky na vrácení poskytnutého plnění družstvu, resp. na úhradu sjednaných sankčních plnění, neexistovaly a nemohly být na stěžovatele postoupeny. Krajský soud rovněž přisvědčil závěru okresního soudu, podle něhož je stěžovatel aktivně věcně legitimován pouze v části žaloby na vydání plateb, které prováděl ve prospěch družstva on sám, a které "je třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení, neboť se tak dělo bez právního důvodu". K odvolací argumentaci obou účastníků řízení krajský soud uvedl, že "neobsahuje skutečnosti, které by mohly zvrátit závěry okresního soudu". Jednak podle krajského soudu nelze závazkový vztah mezi družstvem a Šárkou Moráňovou hodnotit jako "členské právo či povinnost" a současně není pro rozhodnutí věci zásadní "posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy". 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, a to konkrétně proti části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu, zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému předmětnou věc projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyšel-li krajský soud z toho, že "ujednání nájemní smlouvy uzavřené mezi družstvem a Šárkou Moráňovou nejsou součástí členských práv a povinností členů družstva", a proto práva a povinnosti z nájemní smlouvy převodem členského podílu na stěžovatele nepřešla, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Nejvyšší soud proto shledal dovolání stěžovatele přípustným. Současně poukázal na to, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána také tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 20 Cdo 840/98). Domáhá-li se stěžovatel v projednávané věci po žalovaném vrácení plnění posk