II.ÚS 1626/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1626/25 ze dne 25. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Olgy Marešové a Jana Mareše, zastoupených JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 186/1, Vysoké Mýto, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2025 č. j. 26 Cdo 2162/2024-202, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. března 2024 č. j. 27 Co 223/2023-174, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, Anny Hrubé a Jaromíra Hrubého, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 6. 2023 č. j. 15 E 41/2022-81 nařídil podle vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 17. 3. 2004 č. j. 5 C 57/2003-36 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 7. 2004 č. j. 19 Co 260/2004-65 výkon rozhodnutí vyklizením bytu v přízemí domu č. p. X s příslušenstvím v obci S. a přestěhováním stěžovatelů jako povinných a všech, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva do náhradního bytu o velikost 3+1 v prvním nadzemním podlaží domu č. p. X s příslušenstvím v obci S. (výrok I.). Okresní soud dále uložil stěžovatelům, a to každému z nich jednou polovinou, povinnost nahradit vedlejším účastníkům jako oprávněným náklady řízení ve výši 7 356 Kč (výrok II.). 3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále uložil stěžovatelům povinnost nahradit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 10 275,20 Kč (výrok II.). 4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 815 Kč (výrok II.). 5. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadli. Byť stěžovatelé výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhují zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadají jak v záhlaví uvedené usnesení krajského soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelé označili způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00]. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že okresní soud ve věci nenařídil jednání, přičemž krajský soud tuto vadu nenapravil. Okresní soud ani krajský soud dále neprovedly žádný z důkazů, který stěžovatelé navrhovali. Krajský soud se nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelů, že nebylo prokázáno, že v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí existovala odpovídající bytová náhrada. Neexistovala-li by náhrada ke dni zahájení řízení, pak návrh na výkon rozhodnutí nemůže být oprávněný, neboť pro nucený výkon by nebyly splněny podmínky. Po zajištění bytové náhrady měli mít stěžovatelé stanovenou lhůtu 30 dní k dobrovolnému vyklizení a teprve poté mohla být tato povinnost vynucována výkonem rozhodnutí. 7. Stěžovatelé dále namítají, že v řízení nebyla prokázána odpovídající výše nájemného za byt, ve kterém stěžovatelé doposud bydleli a který měl být zároveň bytovou náhradou. Krajský soud tedy nemohl dojít k závěru, zda jde o bytovou náhradu odpovídající. Krajský soud provedl důkaz pouze listinami získanými okresním soudem, aniž by zohlednil argumentaci stěžovatelů opakovaně v řízení přednesenou, že tyto zprávy nemohou být ve věci relevantní. Krajský soud hodnotil důkazy, které nejsou ve věci relevantní. Důkazy, které by relevantními mohly být, však neprovedl. 8. Rovněž poukazují na to, že podle § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, místně obvyklým nájemným je cena, kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout při pronájmu konkrétního bytu s jeho konkrétními vlastnostmi, tedy v tomto konkrétním případě při pronájmu bytu ve velmi špatném stavu. Nejde tedy o průměrné či převažující nájemné v daném místě. Krajský soud však k žádnému důkazu, ze kterého by mohl vyplynout závěr o odpovídající výši nájemného (s výjimkou fotodokumentace), nepřistoupil. Paradoxem podle stěžovatelů je, že Nejvyšší soud posoudil v tomto bodě dovolání stěžovatelů jako nepřípustné s odůvodněním, že otázku výše nájemného v náhradním bytě krajský soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když výše nájemného se neposuzuje ve vztahu k sociálním poměrům. 9. Stěžovatelé dovozují, že prostřednictvím podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vedlejší účastníci dosáhli toho, že obešli zákonný postup pro možné zvýšení úplaty za užívání bytu. Stěžovatelé nyní počínaje měsícem červencem 2024 hradí vedlejším účastníkům za užívání bytu částku 8 000 Kč měsíčně, tedy o 3 500 Kč měsíčně více než doposud, aniž bylo jakkoliv prokázáno, že tato částka je odpovídající úplatou za užívání předmětného bytu. Vedlejší účastníci se navíc touto cestou vyhnuli své povinnosti pronajímatelů udržovat předmět nájmu v řádném stavu, avšak dostávají nyní úplatu, jako by byt užívaný stěžovateli byl bezvadný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 (N 6/110 SbNU 61)]. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ. 13. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé ve stížnosti uplatňují tytéž námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Krajský soud se těmito námitkami pečlivě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal, přičemž uzavřel, že odvolání stěžovatelů