II.ÚS 1629/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1629/24 ze dne 11. 3. 2025 Poměřování úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 142 o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Cenigy, zastoupeného Mgr. Alešem Koubkem, advokátem, sídlem Bubenská 1158/17, Praha 7 - Holešovice, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2024 č. j. 49 Co 20/2023-201, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2024 č. j. 49 Co 20/2023-201 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2024 č. j. 49 Co 20/2023-201 se zrušuje. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 115 C 198/2020 se podává, že městský soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2022 č. j. 115 C 198/2020-144, ve znění opravného usnesení městského soudu ze dne 22. 12. 2022 č. j. 115 C 198/2020-166, zamítl žalobu, aby soud určil, že trvá pracovní poměr založený na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2017 mezi žalobcem (tj. stěžovatelem) a společností Toscana caffé s. r. o., sídlem Chvalovka 1331/5, Brno (dále jen "žalovaný") (výrok I), žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli částku 85 147 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), dále byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 016 Kč (výrok III), žaloba byla odmítnuta v části, kterou měla být žalovanému stanovena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu mzdy za dobu ode dne podání žaloby do doby, kdy žalovaný stěžovateli začne opět přidělovat práci (výrok IV) a žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 90 477,55 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce stěžovatele (výrok V). Doplňujícím rozsudkem městského soudu ze dne 24. 1. 2024 č. j. 115 C 198/2020-183 byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že je neplatné rozvázání pracovního poměru založeného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2017 mezi stěžovatelem a žalovaným výpovědí ze strany žalovaného (výrok I) a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II). 3. K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek městského soudu ve výroku II o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovateli 85 147 Kč potvrzuje (výrok I). Ve výroku o nákladech řízení V se rozsudek městského soudu mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 713 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce stěžovatele (výrok III). 4. Krajský soud se ve věci samé ztotožnil se závěry, které učinil městský soud na základě provedeného dokazování, a shodně s ním uzavřel, že pracovní poměr stěžovatele u žalovaného i nadále trvá. Ústavní stížností napadený výrok II odůvodnil tak, že přestože městský soud ve výroku I zamítl nárok stěžovatele na určení, že pracovní poměr založený na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2017 mezi stěžovatelem a žalovaným trvá (a tuto otázku posoudil v řízení pouze jako otázku předběžnou), zavázal žalovaného k zaplacení nákladů řízení převážně úspěšnému stěžovateli, když měl za to, že vlastním předmětem řízení byl pouze nárok na zaplacení částky 90 163 Kč. S tímto závěrem se krajský soud neztotožnil, neboť v daném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel podal alternativně jak žaloby na určení podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak žaloby na plnění ve formě nároku na zaplacení žalované částky. V případě žaloby na určení byl jeho nárok zamítnut, v případě žaloby na plnění byl v převážné míře (co do 94 % úspěšný), přičemž dané nároky jsou rozdílného charakteru, a tudíž v konečném důsledku nelze v tomto případě dojít k jednoznačnému závěru o úspěchu ve věci, resp. k závěru, že by některý z účastníků byl v řízení před městským soudem převážně úspěšný, proto má za to, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před městským soudem. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že důvodně bránil své právo na náhradu mzdy související s neoprávněným ukončením pracovního poměru. Tento právem chráněný zájem byl pak prokazatelně narušen jednáním žalovaného, což obecné soudy potvrdily. Stěžovatel byl v meritu sporu sice úspěšný a domohl se prakticky celého peněžního nároku z titulu náhrady mzdy, o celou náhradu nákladů však v důsledku napadeného výroku II rozsudku krajského soudu přišel. Kvůli nesprávnému postupu krajského soudu se mu téměř žádného zadostiučinění nedostalo, když krajský soud po téměř 4 letech trvání sporu sice potvrdil materiální vyhovění celému nároku, ale přesto v důsledku přepjatě formalistické argumentace stanovil, že žádný z účastníků nebyl převážně úspěšný a právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatel tedy uspěl co do základu svého nároku, nicméně krajský soud i přesto svévolně rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení, ačkoliv by takové rozhodnutí bylo účelné a spravedlivé vzhledem ke skutečnosti, že neúspěch stěžovatele co do určovacího petitu byl výlučně na formální úvaze soudu o naléhavém právním zájmu. III. Vyjádření účastníka řízení 6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a žalovanému. 7. Krajský soud ve svém vyjádření toliko zcela odkázal na napadené rozhodnutí a obsah soudního spisu. 8. Žalovaný se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). 9. Vzhledem k obsahu vyjádření krajského soudu nebylo nutné zasílat stěžovateli toto na vědomí a k případné replice. IV. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních i