II.ÚS 1645/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1645/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Coloseum reality s.r.o., IČO: 284 26 878, se sídlem Kleinerova 1471, Kladno, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. ledna 2020 č. j. 12 C 418/2018-122, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 21 Co 94/2020-164 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2021 č. j. 24 Cdo 178/2021-190, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 21. června 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky "na legitimní očekávání ochrany majetku" dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Podpůrně stěžovatelka namítá také porušení čl. 36 Listiny a "obecnými zásadami práva". V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložení vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí v jejich plném rozsahu. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadených rozhodnutí a jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v pozici žalobkyně účastnicí civilního soudního řízení o určení, že je vlastníkem třech nemovitých věcí v k. ú. Mikovice u Kralup nad Vltavou (dále souhrnně jen jako "nemovitosti"), které zahájila proti panu Davidovi Rohanovi (dále jen "vedlejší účastník"). Podstatou sporu byl realizovaný převod vlastnického práva k nemovitostem ze strany vedlejšího účastníka na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi stěžovatelkou v postavení prodávající a vedlejším účastníkem v postavení kupujícího v lednu 2014, k níž byl posléze účastníky v březnu 2014 uzavřen dodatek. Návrh na vklad svého vlastnického práva dle kupní smlouvy (vč. dodatku) podal vedlejší účastník až v červnu 2018. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy za účelem prokázání trvání jejího vlastnického práva k nemovitostem tvrdila, že kupní smlouva především zanikla odstoupením a že tak vůbec nebyla způsobilým titulem pro provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále stěžovatelka tvrdila, že si vedlejší účastník při podání návrhu na vklad jeho vlastnického práva k nemovitostem dle kupní smlouvy do katastru nemovitostí počínal účelově, nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy. Jako takové by pak toto jednání nemělo požívat právní ochrany, neboť ve svém důsledku šlo o zjevné zneužití práva v rozporu s ustanoveními § 6 a § 8 občanského zákoníku. Skutkově bylo mezi účastníky dále v principu nesporné, že stěžovatelka nemovitosti v mezidobí od uzavření kupní smlouvy do podání návrhu na vklad vlastnického práva vedlejším účastníkem zatížila zástavním právem, které zajišťuje závazky třetí osoby, což bylo v rozporu s obsahem kupní smlouvy, kde se stěžovatelka zavázala se takového zatížení nemovitosti zdržet. A konečně bylo nesporné, že vedlejší účastník neuhradil na sjednanou kupní cenu nemovitostí stěžovatelce prozatím ničeho. V souvislosti s celou věcí a počínáním vedlejšího účastníka na něj stěžovatelka podala u orgánu Policie ČR trestní oznámení pro podezření z podvodu. 4. Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") stěžovatelčinu žalobu napadeným rozsudkem zamítl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po právní stránce posoudil dokazováním zjištěný skutkový stav, který se v souhrnu jako zásadně sporný nejevil, následovně: stěžovatelka má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se považuje na základě hájitelných tvrzení za vlastníka nemovitostí (avšak v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník vedlejší účastník); kupní smlouva (vč. dodatku), jež byla mezi účastníky uzavřena, splňovala veškeré minimální zákonné náležitosti, byla platným titulem pro nabytí vlastnického práva, byla způsobilá k provedení vkladu do katastru nemovitostí; od kupní smlouvy stěžovatelka účinně neodstoupila, neboť řádně nedoručila písemný projev vůle o odstoupení vedlejšímu účastníkovi v souladu s ujednáními obsaženými v kupní smlouvě. 5. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, věcně jej shledal správným a potvrdil jej (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud upravil kalkulaci výše nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem III. přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Z rozsudku odvolacího soudu plyne, že stěžovatelka podala odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, když soudu prvního stupně vytýkala především nesprávné posouzení platnosti a účinnosti předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které ještě podrobněji rozvedl (viz zejm. body 35 až 40 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Některá tvrzení stěžovatelky vznesená v odvolacím řízení označil odvolací soud za nepřípustnou novotu (§205a o.s.ř.). Ve vztahu ke skutečnosti, že vedlejší účastník přistoupil k podání návrhu na vklad jeho vlastnického práva k nemovitostem až po několika letech od uzavření kupní smlouvy, odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 7. října 1996 sp. zn. IV. ÚS 201/96 (N 96/6 sbNU 197), v němž i Ústavní soud dovodil, že lhůta pro podání návrhu na vklad omezena není, a kupní smlouva na nemovitost tak samotným plynutím času nepozbývá způsobilosti být titulem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. 6. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolací soud svým usnesením ze dne 7. dubna 2021 č. j. 24 Cdo 178/2021-190 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, jelikož zčásti dle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu na řešení některých stěžovatelkou vznesených otázek nezávisel, zčásti byly dané otázky pouhou polemikou se závěry soudů založených na posouzení konkrétních skutkových okolností daného případu, a zčásti šlo o otázky v judikatuře dovolacího soudu již bezpečně vyřešené. Za neopodstatněnou shledal dovolací soud i námitku vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, neboť tuto námitku hodnotil "jen" jako eventuální vadu řízení, která se navíc z obou meritorních rozsudků ani z ostatního obsahu spisu nepodává. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud odmítl jako nepřípustné ze zákona (§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.). II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). III. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu. Vedle toho stěžovatelka namítá porušení čl. 36 Listiny - ačkoli to ve stížnosti výslovně uvedeno není, z obsahu odůvodnění je zřejmé, že stěžovatelka v tomto směru cílí na kautely spravedlivého procesu. Obecné soudy se měly dle stěžovatelky dopustit "aplikace podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem", kterým je legitimní očekávání ochrany majetku. Obecné soudy měly ve věci zaujmout zdánlivě přijatelnou interpretaci zákonných ustanovení (zejm. § 1762 občanského zákoníku), která se však protiví hodnotám chráněným českým právním řádem. Z práva na převod vlastnického práva dle kupní smlouvy vytvořily obecné soudy "de facto nepromlčitelné právo na převedení nemovitosti", neboť aprobovaly provedený vklad za situace, kdy kupní smlouva byla uzavřena více než tři roky před podáním návrhu na vklad - tj. "již v obecné promlčecí lhůtě". Obecné soudy svým rozhodováním měly nedovoleně poskytnout ochranu