II.ÚS 1647/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1647/21 ze dne 8. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., právně zastoupeného Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem Evropská 1974/60, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 64/2021-626 ze dne 14. 4. 2021, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost i návrh se odmítají. Odůvodnění I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen Listina"). 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 64/2021-626 ze dne 14. 4. 2021 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 16 P 83/2008-468, 42 P a Nc 122/2019 ze dne 10. 12. 2020, čímž bylo rozšířeno oprávnění matky stýkat se se stěžovatelem, který je v péči otce. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jeho ústavní stížnost byla sepsána advokátem, a to na základě žádosti stěžovatele. Stěžovatel je osobou nezletilou, které bude za čtyři měsíce patnáct let. Stěžovatel se spolu s jeho právním zástupcem domnívají, že je osobou, která dosáhla takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopna se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem. Nezletilý chápe skutečnost, že mu nebylo umožněno sdělit soudkyni svůj postoj, že je nyní nucen ke kontaktu s matkou, a to přestože z něj má strach, a projevují se u něj úzkostné stavy. Stěžovatel nebyl v řízení vyslechnut a soudy zcela ignorovaly jeho názor. Takový postup obecných soudů je v rozporu s osobnostními právy stěžovatele. 4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 5. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Otec na předchozí výslovnou a opakovanou žádost stěžovatele, který trval na tom, aby soudu sdělil svoje stanovisko, výslovně požádal odvolací soud během soudního jednání dne 14. 4. 2021, aby stěžovatel mohl být osobně vyslechnut senátem a aby mohl sdělit svůj pohled na celý spor. Za tímto účelem se stěžovatel dobrovolně dostavil do budovy Městského soudu v Praze v době, kdy bylo nařízeno jednání. Přesto však nedošlo k výslechu stěžovatele v rámci odvolacího řízení, a to navzdory tomu, že osobní pohovor s předsedkyní senátu (či s celým senátem) odvolacího soudu nikdy neproběhl (odvolací soud rozhodl během jednoho jednání). Odvolací soud tedy nikdy stěžovatele nevyslechl, nezajímal se o jeho postoj a o jeho stanovisko, tedy vůbec ani nepřihlédl k jeho přání. Záznam z osobního pohovoru z řízení před soudem prvního stupně se stěžovatelem byl sice odvolacímu soudu k dispozici, avšak proběhl již 1. 12. 2020. Městský soud v Praze tedy nereagoval na plynutí času a změnu okolností, která kvůli nařízenému předběžnému opatření ve vztahu mezi nezletilým a matkou nastala. Městský soud v Praze tak porušil zákonné ustanovení a konstantní judikaturu Ústavního soudu, kdy bylo zcela namístě nezletilého vyslechnout [viz nález sp. zn. III. ÚS 438/05 ze dne 13. 12. 2006 (U 15/43 SbNU 661)]. 6. Soud zároveň odmítl vyčkat na zprávu z psychologické kliniky CARPE DIEM BOHEMIA, s. r. o., kterou stěžovatel od 16. 2. 2021 navštěvuje, a to po uskutečněných neasistovaných stycích s matkou. Zpráva z poradny nebyla vyhotovena do nařízeného jednání soudu, a to z důvodu, že o ni bylo OSPODem požádáno pouhých šest pracovních dní před nařízeným jednáním. Zpráva byla vyhotovena dne 27. 4. 2021 a potvrzuje zprávu organizace DP Paprsek, která konstatovala již 4. 12. 2019, že pokračování v nařízených stycích může být pro vztah stěžovatele a matky kontraproduktivní. Zjištěné skutečnosti tedy byly velice závažné, avšak odvolací soud ani nepovažoval za nutné stěžovatele vyslechnout. 7. Stěžovatel dále uvádí, že nesouhlasí se znaleckým posudkem, který byl v rámci řízení vypracován, a to s ohledem na obor znalce. Stěžovatel je přesvědčen, že znalec by měl zkoumat vliv styku s matkou na jeho psychiku a případné následky. Takové zjištění by však měl učinit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací dětská a dorostová psychiatrie, nikoliv z oboru školství a kultura. Pouze znalec z daného oboru zdravotnictví je schopen a má odbornou kvalifikaci k tomu, aby učinil závěry ohledně možného vlivu na následný vliv nuceného styku stěžovatele s matkou na jeho následnou psychiku, na jeho zdraví a zdravotní stav. Přizváním znalce ze špatného oboru došlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, protože znalecký posudek byl zásadním podkladem pro vydání rozhodnutí soudů. II. 8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Zabýval se otázkou aktivní legitimace nezletilého k podání ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilý byl v řízení před opatrovnickými soudy zastupován kolizním opatrovníkem - Městskou částí Prahy 18. Ústavní soud k tomuto konstatuje, že za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník [v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535) či usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016 a sp. zn. I. ÚS 3443/19 ze dne 26. 5. 2020]. Pokud tomu tak není, a ústavní stížnost podává zákonný zástupce, či jako v tomto případě, přímo nezletilý (15 letý), může opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem ustanovit přímo tento soud. 9. V tomto kontextu pak také Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, kdy v případech evidentní neúspěšnosti ústavní stížnosti se povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem stává pouhým formalismem (mutatis mutandis např. usnesení sp. zn. III. ÚS 650/14 ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 1935/18 ze dne 25. 9. 2018 nebo I. ÚS 3930/19 ze dne 16. 6. 2020). Ústavní soud tak v nyní projednávaném specifickém případě nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli kolizního opatrovníka (advokáta), neboť z důvodů níže vyložených shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a ustanovení opatrovníka, resp. advokáta, by toto rozhodnutí nemohlo nijak zvrátit. Je také zřejmé, že nezletilý v tomto případě již advokáta pro podání ústavní stížnosti sám zmocnil, přičemž vzhledem k jeho věku lze předpokládat, že k tomuto úkonu byl dostatečně rozumově vyspělý a byl schopen formulovat své požadavky ohledně předmětu jeho ústavní stížnosti. 10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 11. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči dův