II.ÚS 1650/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1650/22 ze dne 4. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti ASTANELY lift s.r.o., se sídlem Trojanovice 76, zastoupen Mgr. Ing. Petrem Blažkem, se sídlem Dělnická 753/76, Havířov - Prostřední Suchá, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. května 2022 č. j. 2 KZV 3/2022-35 ve spojení s usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, ze dne 4. dubna 2022, č. j. KRPC-21837-347/TČ-2020-020080, spojené s návrhem na projednání věci mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti stěžovatel jako poškozený napadá shora uvedená rozhodnutí o odložení trestního stíhání ve věci podezření ze spáchání zločinu zpronevěry dle § 2056 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku podezřelou osobou, která byla jednatelkou stěžovatele a která si ke škodě cizího majetku měla přisvojit cizí věc, která jí byla svěřena. Usneseními měl být porušen čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, rovněž bylo zasaženo do základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Zpronevěry se měla jednatelka dopustit tím, že měla v období od 8. 1. 2016 do 6. 11. 2018 jako jednatelka společnosti (stěžovatele) postupně bez vědomí a souhlasu druhého jednatele vybrat z bankovních účtů stěžovatele celkovou částku ve výši 8 272 306 Kč, kterou měla z části řádně nevyúčtovat prostřednictvím daňových dokladů a z části vyúčtovat tak, že měla založit do účetnictví stěžovatele fiktivní faktury přijaté za údajné stavební práce od několika společností a doklady o údajné hotovostní úhradě těchto faktur, přičemž uvedené stavební práce neměly být nikdy poskytnuty a tedy ani provedeny a tyto finanční prostředky si měla jednatelka ponechat výlučně pro vlastní potřebu. Tím měla být stěžovateli způsobena škoda ve výši nejméně 8 272 306 Kč. 3. Usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu, avšak toliko v části týkající se skutku: v době nejméně od roku 2016, kdy jako jednatelka a společník stěžovatele, v úmyslu sebe či jiného obohatit, prostřednictvím výběrů z bankovních účtů a pokladny za použití faktur na smyšlené dodávky stavebních prací, jejichž společníkem a jednatelkou je osoba, která současně byla v obchodním vztahu se stěžovatelem, a to na základě smlouvy o díla vztahující se k vedení účetnictví, si pro vlastní potřebu ponechala škodu v uvedené výši. 4. Proti tomuto v záhlaví citovanému usnesení si stěžovatel v zákonné lhůtě podal stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. 5. 2022 dle § 148 odst. l písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. V usnesením se konstatuje, že nepochybně bylo shromážděno a opatřeno množství důkazních prostředků proto, aby bylo možno v rámci provedeného prověřování vyslovit závěry o tom, zdali zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, nebo zdali tomu tak není, přičemž současně je potřeba poukázat na to, že žádné dokazování nemůže být bezbřehé. Policejní orgán provedl podrobné prověřování a zajištění veškerých listinných podkladů, a to jak ve vztahu k pohybu, vkladům a výběrům finančních prostředků z účtů společnosti, tak i k namítanému fakturování za stavební práce. Byl vypracován znalecký posudek v oboru účetnictví, aby nezávisle zhodnotil stav účetnictví stěžovatele, neboť toto nebylo řádně vedeno. Nebylo možno spolehlivě prokázat, zdali vůbec a v jakém případě rozsahu si měla jednatelka ponechat pro svou potřebu finanční prostředky uvedené společnosti. Ostatně v podstatě neomezený přístup k výběru peněz měli oba jednatelé společnosti. Pokud se týká údajného fiktivního fakturování za stavební práce, pak s odkazem na shora uvedené a na základě daného důkazního stavu policejní orgán v napadeném usnesení správně dospěl k závěru, že ve věci ani v tomto ohledu nejde o podezření z trestného činu. Dle státní zástupkyně tak lze důvodně uzavřít, že na těchto závěrech z pohledu trestněprávní odpovědnosti by ničeho nezměnilo ani další případný výslech dalších stěžovatelem namítaných osob. Rozsáhlá opatřená důkazní materie umožnila, aby věc byla orgány činnými v trestním řízení řádně vyhodnocena v souladu s požadavky zákona ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a následně učiněny přiléhavé právní závěry, proti nimž není námitek. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že volné hodnocení důkazů má ústavní limity a nemůže být projevem libovůle (zde odkazuji např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 910/07, 1. ÚS 455/05 a 111. ÚS 464/99). V rámci celého trestního řízení bylo dokladováno, že doložené faktury jsou fiktivní a práce nebyly provedeny, přičemž stěžovatel sám požádal o vyjádření obchodního partnera, kterého se měly práce přímo dotýkat, tak policejní orgán na provedení důkazů k objasnění těchto skutečností zcela absentoval, kdy tento jeho postup byl následně potvrzen i rozhodnutím státní zástupkyně. Policejní orgán dospěl k závěru o skutečnosti, že nejde o podezření z trestného činu pouze na základě výpovědi osob, které svým společným jednáním odčerpaly finanční prostředky stěžovatele. Policejní orgán neprovedl žádné důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, ačkoli sám stěžovatel do spisového materiálu založil vyjádření obchodního partnera, které jednoznačně vyvrací tvrzení potencionálních spolupachatelů. Výpovědi těchto spolupachatelů stojí osamoceně a jsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy v rámci prováděného trestního řízení. Po provedení dokazování ze spisového materiálu vyplývá, že potencionální spolupachatelé si navzájem poskytují tvrzení, tak aby se vyhnuli trestnímu stíhání, které byly policií a státním zastupitelstvím bezvýhradně akceptovány, přičemž tyto nekorespondují s doloženým vyjádřením obchodního partnera, který není na věci nijak osobně zainteresován. S ohledem na uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vzešel z řízení, které ve svém celku porušilo mé právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že věc byla odložena s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak na základě výpovědí potencionálních spolupachatelů, přičemž volné hodnocení důkazů má ústavní limity a nemůže být projevem libovůle (zde odkazuje např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07,1. ÚS 455/05 a III. ÚS 464/99). V rámci celého prováděného trestního řízení stěžovatel navrhuje provedení objektivních důkazů. 6. Spolu s ústavní stížností stěžovatel učinil návrh dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že hrozí s odstupem času ztráta paměťové stopy u případných svědků, požádal stěžovatel zdvořile, aby se Ústavní soud s přihlédnutím k povaze věcí usnesl, že při projednávání této stížnosti se nebude řídit pořadím, v němž mu návrh došel. 7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavním pořádkem, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatele dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelova argumentace směřuje proti jím subjektivně pociťované nedostatečnosti provedení trestního řízení proti podezřelé pro předmětný skutek, neboť porušení svých základních lidských práv spatřuje v