II.ÚS 1653/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1653/24 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 11 Tdo 123/2024-6415, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2023 č. j. 6 To 19/2023-6087 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2023 č. j. 48 T 4/2022-5871, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že s dalšími pěti spoluobžalovanými a dalšími doposud nezjištěnými osobami na území České republiky a Rakouské republiky nakupovali a prodávali kokain (v množství několika stovek gramů) a léky, které sloužily k výrobě metamfetaminu. Podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že převzal od policejního agenta peníze za nákup kokainu, avšak předal mu látku, která kokain neobsahovala. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a k trestu propadnutí věcí. K trestné činnosti se stěžovatel v podstatě doznal, odmítal pouze její rozsah. Jeho obhajobu však vyvrátily výpovědi spoluobžalovaných a svědků, jakož i záznamy telekomunikačního provozu. Stěžovatel měl jednoznačně určenou roli, navázanou na druhého obžalovaného. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce mohl vrchní soud dospět k novému a přísnějšímu právnímu hodnocení některých spoluobžalovaných. To se však nijak nedotklo právního postavení stěžovatele, a proto rozhodnutím vrchního soudu nedošlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius. Ve vztahu ke stěžovateli označil vrchní soud všechny úvahy i závěry krajského soudu za správné, byť po doplnění dokazování v odvolacím řízení došlo k dílčím úpravám popisu jednání obžalovaných. Na překážku kvalifikace stěžovatelova jednání jako spáchaného v organizované skupině působící ve více státech není ani skutečnost, že identita některých členů této skupiny není dosud známá. Podstatné je, že z provedených důkazů lze dovodit jednání všech jako organizované skupiny. Skutečnost, že členové skupiny mezi sebou provádí obchod s drogami, nebrání tomu, aby je bylo z trestněprávního hlediska možné brát jako jednu organizovanou skupinu. Stěžovateli uložený trest nepovažoval vrchní soud za nepřiměřeně přísný, neboť krajský soud správně přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu je z popisu stěžovatelova jednání zřejmé, že naplnilo znaky spáchání v organizované skupině působící ve více státech. Pravidelné obchodování s drogou nelze považovat za náhodné obchodní kontakty. I s ohledem na specifické podmínky úhrady šlo o pevné propojení důvěřujících si účastníků skupiny. Vrchní soud neporušil zásadu zákazu reformatio in peius. Popis skutku byl pouze odvolacím soudem přeformulován (resp. konkretizován) ve vztahu k jinému obžalovanému, avšak ve vztahu ke stěžovateli k žádné změně nedošlo. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v dané věci došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius. Odvolací soud učinil nová skutková zjištění (odlišná od nalézacího soudu), a to v neprospěch stěžovatele. Konkrétně odvolací soud učinil ten skutkový závěr, že stěžovatel byl účastníkem organizované skupiny působící ve více státech. Jelikož nalézací soud k tomuto závěru nedospěl, je zjevně učiněný v neprospěch stěžovatele. V popisu skutku není řádně a srozumitelně vyjádřeno, že stěžovatel se skutku dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Podle judikatury Nejvyššího soudu musí ze skutkové věty vyplývat naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Ostatně tuto skutečnost připustil i odvolací soud. Řádný popis skutku nemůže být nahrazen citací skutkové podstaty z trestního zákoníku. Nadto stěžovatel namítá, že samotné "vytvoření" organizované skupiny není trestné na rozdíl od organizované zločinecké skupiny. Z popisu skutku navíc vyplývá, že daného jednání se měly dopustit ve spolupráci pouze dvě osoby, a tím pádem není naplněn ani základní znak organizované skupiny. Dále skutková věta nijak nevyjadřuje, že by uvedený skutek byl plánován a koordinován a že by mezi oběma jednajícími byly jakkoliv rozdělené úlohy. Napadený rozsudek tak fakticky popisuje jednání v prostém spolupachatelství. O existenci organizované skupiny nemůže svědčit ani neurčitá zmínka o "blíže nezjištěných osobách", od nichž měl pocházet kokain. Kromě jednoho obžalovaného byly všechny další osoby "pouze" obchodníci, kteří s drogou nakládali ve svém vlastním (a nikoliv skupinovém společném) zájmu. To lze podle stěžovatele ukázat například na tom, že jednotlivé osoby se mezi sebou nedělily o zisk (naopak se mezi sebou o ceně drogy vzájemně dohadovaly). Z prostého obchodního vztahu nelze připisovat charakter organizované skupiny. Zmínka o blíže neurčitých osobách navíc vylučuje jakékoliv uplatnění obhajoby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 9. Žádné takové pochybení však Ústavní soud neshledal. V první řadě je třeba uvést, že stěžovatel opakuje totožnou argumentaci, jakou uplatnil již v odvolacím a dovolacím řízení, aniž by reflektoval to, že se soudy s jeho obhajobou nadstandardně obsáhle vypořádaly. Ústavní soud nepovažuje za nutné podstatu jejich zevrubných názorů opakovat, pročež na ně může bezezbytku odkázat. To se týká jak námitek týkajících se tvrzeného porušení zásady zákazu reformatio in peius (viz body 47 až 49 usnesení Nejvyššího soudu a bod 42 rozsudku vrchního soudu), tak námitek o nenaplnění a nedostatečnosti popisu znaku jednání v organizované skup