II.ÚS 1661/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1661/25 ze dne 23. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Aleše Nytry, advokáta, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 20/2025-1028 ze dne 20. března 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 31 T 12/2024-1004 ze dne 29. ledna 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel v trestním řízení vystupoval v postavení zmocněnce poškozené. Odsuzujícím rozsudkem byla obžalovanému uložena povinnost odčinit nemajetkovou újmu způsobenou poškozené (zastupované stěžovatelem) zaplacením 1 000 000 Kč a nahradit škodu zaplacením 13 800 Kč. Po pravomocném skončení trestního stíhání stěžovatel požádal Krajský soud v Ostravě o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za právní zastoupení poškozené ve výši 366 581,60 Kč. Napadeným usnesením krajského soudu mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů 57 100 Kč. Ve zbylé nárokované částce (tj. 309 481,60 Kč) bylo v odůvodnění napadeného usnesení uvedeno, že se stěžovateli za vyjmenované nepřiznává odměna a režijní paušál s tím související. 3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl. 4. Stěžovatel uvádí, že při vyúčtování odměny vycházel pro účely tarifní hodnoty z částky 1 013 800 Kč, která byla jím zastupované poškozené pravomocně přiznána na náhradě škody a nemajetkové újmy. Namítá, že obecné soudy fakticky popřely existenci § 10 odst. 5 advokátního tarifu, když při stanovení jeho odměny vycházely z náhradní tarifní hodnoty 10 000 Kč (pro přípravné řízení), resp. 50 000 Kč (pro hlavní líčení). Poukazuje na nálezy, v nichž se Ústavní soud otázkou nemožnosti vyloučení § 10 odst. 5 advokátního tarifu zabýval, s tím, že podle této judikatury není rozhodující, zda již na začátku řízení je známa hodnota věci nebo práva, a že z náhradní tarifní hodnoty lze při výpočtu odměny vycházet jen tehdy, když hodnotu věcí nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Odkazuje dále na bod 23 napadeného usnesení vrchního soudu, v němž tento soud otevřeně odmítl uvedenou judikaturu Ústavního soudu respektovat. Má za to, že se vrchní soud fakticky pasoval do role normotvůrce a z advokátního tarifu vypustil § 10 odst. 5. 5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy rozhodnutí opírají o Ústavním soudem překonanou argumentaci, že je nutno odměnu zmocněnce srovnávat s odměnou obhájce, nicméně že tento přístup uplatnily jen ve vztahu k fázi od hlavního líčení, když jeho právní služby poskytované v průběhu přípravného řízení honorovaly částkou 1 500 Kč za úkon oproti 3 100 Kč za úkon přiznávaných obhájci. Rozporuje použitelnost rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 74/99, na nějž obecné soudy odkazovaly, s tím, že byl překonán následnou judikaturou Ústavního soudu, a v době jeho vydání navíc advokátní tarif ještě neobsahoval inkriminovaný § 10 odst. 5. Odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 158/24 ze dne 17. dubna 2024 zapovídající vyloučení podzákonného předpisu či jeho části. K tarifním hodnotám sporu 10 000 Kč či 50 000 Kč a sazbám úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč, potažmo 3 100 Kč uvádí, že vzhledem k inflaci a růstu mezd od roku 2007 jde o částky zcela neodpovídající povaze sporu. Má za to, že rozhodnutí obecných soudů vykazují známky retroaktivity, neboť až po skončení právního zastoupení fakticky v jeho neprospěch změnily advokátní tarif. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 7. Ústavní soud si od krajského soudu vyžádal jím vedený spis sp. zn. 31 T 12/2024 a vyzval krajský soud a vrchní soud k vyjádření se k ústavní stížnosti, stěžovateli pak poskytl možnost na vyjádření reagovat replikou. 8. Vrchní soud ve vyjádření nejprve odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které považuje za velmi podrobné. Zdůraznil povinnost soudu přezkoumávat účelnost nákladů vzniklých přibráním a činností zmocněnce. Z výkladové soudní praxe podle něj vyplývá, že se obecné soudy mohou odchýlit při tomto výkladu účelnosti odměn a nákladů zmocněnce od podzákonného předpisu (tj. advokátního tarifu), jestliže své rozhodnutí podrobně odůvodní. Uvádí, že jako nesprávné bylo vyhodnoceno tvrzení stěžovatele, že již při převzetí zastoupení poškozené byla známa hodnota věci či práva a že se poškozená s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, příp. majetkové škody, na počátku řádně připojila k trestnímu řízení. Připomíná, že poškozené byl přiznán nárok v celkové částce 1 013 800 Kč a že stěžovatelem uplatněný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů představoval více než jednu třetinu z hodnoty přiznaného nároku, což považuje za doklad toho, že se taková odměna a náhrada hotových výdajů významně vymyká pravidlům vztahujících se k účelnosti nákladů spojených s činností zmocněnce. Ve vztahu ke stěžovatelem namítanému nerespektování judikatury Ústavního soudu vrchní soud podotýká, že odkaz citovaný v bodě 23 napadeného usnesení směřoval výhradně k aplikaci § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Vyjadřuje názor, že v rámci trestního řízení, vycházejícího z jednoho deliktního jednání, je nutno posuzovat jednotlivé vznesené nároky poškozených jako vycházejících ze zákonem stanoveného spojení dvou a více věcí ke společnému projednání, a proto je nutno následně odměnu zmocněnce stanovit dle tarifní hodnoty z přiznaného nároku, který je nejvyšší. Stěžovatelovu argumentaci týkající se inflace a růstu mezd nepovažuje za významnou. Stěžovatelova zmínka o retroaktivním rozhodování obecných soudů nemá podle vrchního soudu žádný konkrétní odkaz ani logické vysvětlení. Závěrem vrchní soud konstatoval, že se stěžovateli dostalo za jím poskytnutou právní pomoc poškozené spočívající v několika úkonech adekvátní odměny a nijak nebyl poškozen na svých ústavně zaručených právech. Z tohoto důvodu navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. 9. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. 10. Ústavní soud zaslal obdržená podání stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel práva repliky využil a v reakci na vyjádření vrchního soudu uvedl, že soud pravidlo vyplývající z § 10 odst. 5 věty druhé advokátního tarifu neaplikoval ve vztahu k žádnému úkonu právní služby. Určení tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč i pro přípravné řízení považuje za zcela neadekvátní mj. proto, že při převzetí právního zastoupení bylo zcela evidentní, že náhrada nemajetkové újmy bude mnohonásobně vyšší než tato částka. V návaznosti na poznámku vrchního soudu o tom, že poškozená uplatnila nároky ve výši 7 442 390 Kč a přiznána jí byla výrazně nižší částka, podotýká, že trestní soud není povolán ke zcela podrobnému zkoumání výše nemajetkové újmy, a pokud by ve věci podrobné dokazování prováděl, byla by výše přiznaného nároku daleko vyšší. Má za to, že při prosazování nároku poškozeného na náhradu škody i na náhradu nemajetkové újmy je třeba aplikovat § 12 odst. 3 advokátního tarifu, neboť advokát přebírá odpovědnost za obě tyto hodnoty. Poukazuje na nepředvídatelné krácení odměny advokátů a negativní dopady z toho vyplývající. Rozporuje tvrzení vrchního soudu o výhodnějším postavení ustanoveného advokáta (z hlediska uhrazení odměny za zastupování). 11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody st