II.ÚS 1664/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1664/25 ze dne 23. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Tomášem Bučkem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2025, č. j. 5 To 82/2025-520, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, č. j. 5 T 90/2024-488, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá podle § 33 odst. 2 trestního řádu a contrario nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. 3. Stěžovatel usnesení okresního soudu napadl stížností, jež byla Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, která již nebere jako rozhodující kritérium tzv. majetkovou potencialitu obviněného, nicméně v posuzované věci krajský soud zdůraznil, že ve věci stěžovatele rozhoduje již v okamžiku, kdy byla trestní věc, v níž stěžovatel o bezplatnou obhajobu či o obhajobu za sníženou odměnu žádal, pravomocně skončena. Nadto trest odnětí svobody, který má stěžovatel vykonat, činí toliko 32 měsíců, kdy navíc část trestu již stěžovatel vykonal. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že za této situace je důvodné k tzv. majetkové potencionalitě přihlédnout, a uzavřel, že stěžovatel je mladý, bez zdravotních obtíží, s dluhy pouze ve výši 150 000 Kč, a proto lze při zohlednění výše trestu předpokládat, že bude bez vážnějších obtíží schopen náklady obhajoby v blízké budoucnosti uhradit. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry vyslovenými v napadených usneseních okresního a krajského soudu. Především namítá, že je svobodný, má pouze základní vzdělání, je nezaměstnaný, nemajetný, má jednu vyživovací povinnost, je zadlužený a momentálně se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 32 měsíců. Zároveň mu nelze klást k tíži, že si zvolil obhájce podle svého uvážení, neboť jde o jeho zákonné právo. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na aktuální judikaturu Ústavního soudu k předmětné otázce, kdy soudy při posouzení nároku na bezplatnou obhajobu či na odměnu za sníženou odměnu musí primárně přihlížet k aktuální majetkové situaci a výdělkovým možnostem obviněného. Stěžovatel je sice v produktivním věku a bez zdravotního handicapu, avšak nelze s jistotou předjímat jeho příjmovou potencialitu. 5. Napadenými usneseními bylo zároveň zasaženo do práva stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce, neboť obviněný potřebuje efektivní obhajobu v době probíhajícího trestního řízení, nikoliv někdy v budoucnu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud k otázce nároku na bezplatnou obhajobu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť její posouzení do značné míry závisí na uvážení trestních soudů [nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20, N 12/110 SbNU 115)]. Úkolem Ústavního soudu není jejich činnost v tomto směru nahrazovat. Důvod k zásahu Ústavního soudu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně svévolné (nejsou opřeny o konkrétní skutková zjištění či srozumitelná kritéria). Samo o sobě ani nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně než obecný soud (nález ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 483/24, či usnesení ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3495/18). 9. Stěžovatel namítá, že trestní soudy postavily svá rozhodnutí na jeho tzv. majetkové potencialitě, což má být v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu. K tomuto Ústavní soud uvádí, že toto kritérium starší judikatura Ústavního soudu bez dalšího akceptovala, v poslední době je však v některých případech upozadila (nález ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. I. ÚS 2653/24, nálezy ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20 (N 35/104 SbNU 379), a ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2198/22). Podmínka vztahující se ke vzdálenější budoucnosti, která může, ale také nemusí nastat, nemá oporu v zákoně. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, jsou soudy povinny vycházet zásadně ze skutkového stavu v době rozhodování. Založí-li tedy soudy závěr o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu na hypotetických příjmech, které by obviněný někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat, poruší tím jeho právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Takovýto postup zasahuje do samotné podstaty práva na bezplatnou pomoc obhájce, protože obviněný potřebuje efektivní obhajobu právě v době probíhajícího trestního řízení, nikoli někdy v budoucnu [nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20, N 174/102 SbNU 30)]. 10. Je však třeba zdůraznit, že Ústavní soud hodnocení majetkové potenciality obviněného do budoucna zcela neodmítl (viz např. nález ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 3501/20 (N 12/110 SbNU 115)]. Ústavní soud toliko zdůraznil, že majetkovou potencialitu je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních skutkových zjištění. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného (obdobně např. usnesení ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1356/24). Není ovšem možné vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na učiněných zjištěních. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Předmětem hodnocení by mělo být období několika let, nikoliv desítek let (viz nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20, ve kterém Ústavní soud podrobil kritice vztažení majetkové potenciality k období dvaceti let). 11. Majetkovou potencialitu je třeba hodnotit komplexně a zvažovat, jak okolnosti svědčící o její dostatečnosti, tak i skutečnosti vypovídající o opaku. Z existence schopnosti obviněného obstarávat si do budoucna prostředky prací nelze mechanicky bez dalšího dovozovat, že přiznání nároku dle § 33 odst. 2 trestního řádu není namístě. Nelze pominout, že možnost zajistit prostředky na úhradu obhajoby může být různými skutečnostmi oslabována, typicky například exekučně vymáhanými dluhy nebo probíhající insolvencí. Na druhou stranu ani existence probíhající exekuce, insolvence či vyživovací povinnosti nesvědčí pro nutnost automatického přiznání předmětného nároku. Je nutné, aby obecné soudy všechny tyto faktory poměřovaly a vyhodnotily. Musí uvážit, jak zjištěné skutečnosti ovlivňují (a mají perspektivu dále ovlivňovat) schopnost obviněného náklady obhajoby hradit. 12. Relevantnosti závazků obviněného nasvědčuje, že se jich nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2498/20). Zejména jde-li o dluhy dosahující úrovně neřešitelné dluhové pasti, která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 353/21). 13. Při rozhodování o nároku n