II.ÚS 1665/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1665/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ch., zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Blahoslavova 197/14, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, č. j. 31 T 6/2015-884, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 Tdo 27/2022-1134, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na obhajobu, spravedlivý proces a legalitu trestní represe dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 80 Ústavy, čl. 81 Ústavy a čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 40 Listiny, čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 Úmluvy. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl nejprve rozsudkem nalézacího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 31 T 6/2015-744, uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku dle § 255 odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, a dle § 255 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8 2017, k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu, kterou nalézací soud dle § 82 odst. 1 trestního zákoníku stanovil na tři léta a šest měsíců, dle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací v délce trvání tří let a šesti měsíců a současně nalézací soud uložil stěžovateli dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 1 944 269,65 Kč (dále jen "první rozsudek nalézacího soudu"). 3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl jako zaměstnanec společnosti A (dále jen "poškozená"), s předmětem podnikání kovoobráběčství, dostatečně obeznámený s podstatou podnikatelské činnosti této společnosti a jejího zázemí, a současně jako jediný jednatel a společník společnosti B, s předmětem podnikání obráběčství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, která zajišťovala obchodní činnost pro poškozenou, v úmyslu odebrat zboží, ale nezaplatit za ně, a tím získat pro sebe a společnost B, prospěch, odebrat od poškozené v období 30. 8. 2013 až 27. 11. 2013 zboží, zejména elektrody a trysky k autogenním či plazmovým hořákům, v přesně nezjištěném množství a v přesně nezjištěné ceně, které poškozená vyfakturovala společnosti B, celkem jedenácti fakturami úhrnně na částku 1 994 269,65 Kč, přičemž tato společnost zboží prodala dalším subjektům, které kupní cenu uhradily, avšak poškozené společnost B, zastoupená stěžovatelem, nezaplatila ničeho (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel napadl první rozsudek nalézacího soudu odvoláním, na jehož podkladě odvolací soud usnesením ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 To 84/2017-795, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně. 5. Nalézací soud věc znovu projednal a ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku dle § 255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, za nějž jej odsoudil dle § 255 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 67 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a § 68 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 000 Kč, což představovalo čtyři sta celých denních sazeb po pěti stech Kč, přičemž dle § 69 odst. 1 trestního zákoníku nalézací soud stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v délce deseti měsíců. Poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Stěžovatel napadl tento rozsudek nalézacího soudu odvoláním, které odvolací soud zamítl svým usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 To 23/2019-945 (dále jen "usnesení odvolacího soudu"). Proti němu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 5 Tdo 1414/2019-997 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu"). Nejvyšší soud, stručně řečeno, v předmětném skutku spatřoval tzv. podvodný úmysl stěžovatele, a tedy nepovažoval právní kvalifikaci trestným činem zneužití informace a postavení v obchodním styku dle § 255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, za přiléhavou, místo ní bylo dle jeho názoru na místě zvažovat kvalifikaci trestným činem podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, či dokonce dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, případně kvalifikaci trestnými činy zpronevěry dle § 206 trestního zákoníku nebo poškození věřitele dle § 222 trestního zákoníku. Jelikož však Nejvyšší soud při srovnání v úvahu připadajících právních kvalifikací předmětného skutku s § 255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, dospěl k závěru, že všechny ostatní právní kvalifikace by pro stěžovatele byly přísnější, přičemž rozhodoval k dovolání stěžovatele, a tedy byl vázán zákazem reformationis in peius, napadený rozsudek nezrušil, ale dovolání odmítl. 7. Proti prvnímu usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, na jejímž podkladě Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 1762/20 ze dne 10. 2. 2021 tak, že je zrušil pro porušení zásady nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny a ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud v tomto nálezu vyjádřil názor, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel se nedopustil trestného činu, pro nějž byl odsouzen, a ačkoliv měl za to, že jeho jednání bylo trestné, nepostavil na jisto, která právní kvalifikace předmětného skutku byla ta správná. Uložil tedy Nejvyššímu soudu, aby jasně právní kvalifikaci stanovil a aby umožnil stěžovateli se proti ní účinně bránit. 8. Na základě tohoto nálezu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 Tdo 194/2021-1037 (dále jen "druhé usnesení Nejvyššího soudu"), dle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení odvolacího soudu a podle § 265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a dle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve druhém usnesení Nejvyšší soud konkretizoval, že vzhledem k zákazu reformationis in peius připadá do úvahy toliko právní kvalifikace předmětného skutku jakožto podvodu dle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. V souladu s pokynem Ústavního soudu pak za účelem umožnění doplnění dokazování a možnosti přizpůsobit obhajobu stěžovatele změně právní kvalifikace Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil s upozorněním na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. 9. Odvolací soud v novém řízení o odvolání vydal svůj rozsudek nyní napadený ústavní stížností, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., za nějž jej odsoudil dle § 209 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 195 000 Kč, což představovalo 150 celých denních sazeb po 1 300 Kč. Současně odvolací soud odkázal dle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dle § 256 trestního řádu odvolání státního zástupce a poškozené zamítl. Odvolací soud v intencích pokynů Nejvyššího soudu provedl ve věci nové veřejné zasedání o odvolání, v němž se vyjádřili obhájci stěžovat