II.ÚS 1666/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1666/24 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 152/2024-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023 č. j. 69 Co 271/2023-150 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2023 č. j. 14 C 110/2022-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 165 062 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 20 C 28/2018 (dále též jen "posuzované řízení"), jehož předmětem bylo rovněž zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 218/2009, které rovněž bylo kompenzačním řízením. 3. Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 165 062 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že dne 14. 8. 2017 stěžovatelka podala na Ministerstvo spravedlnosti České republiky žádost o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Posuzované řízení pak bylo zahájeno dne 26. 2. 2018, stěžovatelka v něm vystupovala v procesním postavení žalobkyně, která se po žalované domáhala zaplacení částky 150 629 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Obvodní soud po zhodnocení celkové délky řízení a konkrétních okolností, které k takové délce přispěly, vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a za každý další rok. Ve svém rozhodnutí se ztotožnil s výší poskytnutého zadostiučinění tak, jak jej vyčíslila vedlejší účastnice, tedy na částku 34 938 Kč. V této souvislosti obvodní soud zdůraznil, že posuzované řízení bylo samo kompenzačním řízením a řízení, které v něm bylo odškodňováno, bylo rovněž kompenzačním řízením. Nyní vedené řízení je tedy již třetím navazujícím kompenzačním řízením, kdy ze strany stěžovatelky jde o řetězení nároků. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2475/2020 obvodní soud přihlédl k tomu, že při odškodňování újmy z nepřiměřené délky řízení je třeba vzít v úvahu vedení většího množství soudních sporů ze strany jednoho a téhož žadatele a posoudit význam řízení pro takovéhoto žadatele jako v podstatě "nulový". Stěžovatelka vedla od roku 2015 do roku 2023, a to z její iniciace jen u obvodního soudu celkem 11 sporů. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že je třeba vycházet z § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Městský soud dále přisvědčil obvodnímu soudu, že výše peněžitého zadostiučinění je podle judikatury Nejvyššího soudu poskytována v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za první dva roky řízení náleží zadostiučinění ve výši jedné poloviny těchto částek a dovodil, že pokud obvodní soud základní částku odškodnění odvodil od částky 15 000 Kč za rok, dostatečně zohlednil skutečnost, že nešlo o extrémní délku řízení, když k navyšování základní částky nad základních 15 000 Kč se zpravidla přistupuje u řízení, jejichž délku lze považovat za extrémní, tedy přesahující 10 let. Městský soud se ztotožnil rovněž s hodnocením jednotlivých kritérií provedeným obvodním soudem, která zákon i judikatura Nejvyššího soudu určuje jako rozhodná pro stanovení konečné výše finančního zadostiučinění, a tuto považoval městský soud za přiměřenou odškodňované újmě. Námitky stěžovatelky týkající se nesprávného hodnocení a následného snižování základní částky podle jednotlivých zákonných kritérií, nepovažoval městský soud za důvodné, když obvodní soud veškerá zákonem stanovená a judikaturou Nejvyššího soudu rozvedená kritéria důkladně posoudil a na základě těchto závěrů učinil odpovídající a správné závěry o snížení základní částky odškodnění. Obvodní soud podle městského soudu správně přihlédl ke zvýšenému významu posuzovaného řízení z důvodu vyššího věku stěžovatelky, nicméně význam posuzovaného řízení pro stěžovatelku je razantně snižován skutečností, že jde již o třetí odškodňovací řízení v řadě, které z logiky věci má pro poškozeného (stěžovatelku) velmi nízký, až nepatrný význam. Městský soud uzavřel, že skutečnost, že vedlejší účastnice i přes nepatrný význam posuzovaného řízení pro stěžovatelku dobrovolně poskytla zadostiučinění ve finanční formě (34 938 Kč), i když by v dané věci postačovalo konstatování porušení práva, odpovídá specifikům posuzovaného řízení, které je již třetím odškodňovacím řízením v řadě a jeho význam pro stěžovatelku je proto nepatrný. Jakékoli další navyšování odškodnění i v případě, že by obvodním soudem nebyla jednotlivá kritéria vymezená judikaturou Nejvyššího soudu pro stanovení výše zadostiučinění posouzena zcela přesně, by s ohledem na uvedené bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). 5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním. (výrok I.). Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro vady (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka namítá porušení svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části proto Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky jako vadné. Nejvyšší soud dále dovodil, že otázka nepřezkoumatelnosti úvah obou nižších soudů týkající se aplikace jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ohledně délky kompenzačního řízení, složitosti, instančnosti řízení nebo zvýšené péče státu při vyřizování kompenzace za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení přípustnost dovolání nezakládají, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo, když městský soud se v řešené věci ztotožnil s obvodním soudem, že vedlejší účastnicí dobrovolně poskytnuté zadostiučinění ve výši 34 938 Kč odpovídá specifikům posuzovaného řízení, které je již třetím odškodňovacím řízením v řadě a jeho význam pro stěžovatelku je tudíž nepatrný, proto by podle městského soudu postačovalo jako zadostiučinění i jen konstatování porušení práva. 6. II. Argumentace stěžovatelky 7. V obsáhlé ústavní stížnosti obsahující velké množství odkazů na judikaturu a citací z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva stěžovatelka namítá, že její dovolání mělo veškeré náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., včetně řádného vyme