II.ÚS 1679/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1679/24 ze dne 6. 9. 2024 Nesprávné poučení soudu o opravném prostředku (přípustnost dovolání proti rozhodnutí o více bagatelních nárocích)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Rašky, zastoupeného Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou, sídlem Příčná 327/1, Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2024 č. j. 71 Co 323/2023-137 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 4. října 2023 č. j. 115 C 183/2023-104, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti YUSUFELI s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2024 č. j. 71 Co 323/2023-137 bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2024 č. j. 71 Co 323/2023-137 se ruší. III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 115 C 183/2023 se podává, že stěžovatel bydlel v domě, který vlastnil, avšak v roce 2019 o něj přišel v exekuci; dům vydražila vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice poté stěžovatele vyzvala k vyklizení domu, ten jej však nadále užíval. Proto se dále domáhala po stěžovateli zaplacení 48 250 Kč a 11 412 Kč, obojího jako vydání bezdůvodného obohacení. První částka měla spočívat v náhradě za užívání domu a u druhé částky šlo o vedlejší účastnicí uhrazený nedoplatek za elektřinu v době neoprávněného užívání domu. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl; uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici celkem 59 662 Kč s příslušenstvím. Shledal, že vedlejší účastnici náleží náhrada za užívání domu, který stěžovatel obýval neoprávněně od doručení výzvy k vyklizení do provedení vyklizení. Po tuto dobu vedlejší účastnici náleží náhrada ve výši obvyklého nájemného, kterou okresní soud určil podle odborného vyjádření vypracovaného pro účely trestního řízení vedeného u téhož soudu proti stěžovateli; stěžovatel se sice podle pravomocných rozhodnutí nedopustil trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, avšak není důvod pochybovat o správnosti závěrů k výši obvyklého nájmu. Nedoplatek za elektřinu vznikl v témže období, a stěžovatel měl tedy tuto částku uhradit sám. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v písemném vyhotovení napadeného rozsudku účastníky řízení poučil, že proti němu není dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá chybné poučení krajského soudu o možnosti podat dovolání proti napadenému rozsudku. Odkazuje na blíže neurčené rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, podle nějž je u samostatných nároků nepřevyšujících 50 000 Kč pro účely uplatnění zákonné výluky z dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu rozhodující, zda tyto samostatné nároky mají samostatný skutkový základ a zda též nevychází z hodnocení týchž právních otázek. 6. Dále stěžovatel tvrdí, že povinnost nahradit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení podle napadených rozhodnutí odporuje jeho ústavně zaručeným právům a svobodám. Nesprávný je závěr, že užíval dům neoprávněně. Obecné soudy opomněly zohlednit, že trestní soudy stěžovatele neuznaly vinným z trestného činu, mimo jiné proto, že pohnutky stěžovatele nebyly ziskuchtivé či směřující k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatel prokázal, že elektřinu platila jeho matka, která tehdy měla smlouvu s dodavatelem elektřiny. Konečně stěžovatel namítá, že výkon práv vedlejší účastnice odporuje dobrým mravům. Stěžovatel soustavně prokazuje, že dům pozbyl neoprávněně, procesním pochybením tehdejší justice (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 52/09 a ze dne 8. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 527/22). V roce 1992 nepodepsal smlouvu o půjčce a stal se ručitelem závazku Milana Pořízky na základě jeho podvodného jednání. Proto přišel o majetek. Uvedený dům považuje nadále za svůj domov. Naproti tomu vedlejší účastnici nevznikla žádná újma; vydražení domu bylo spekulativním nákupem. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti. Protože Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem odkazovaným blíže neoznačeným rozhodnutím je rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, v žádosti o vyjádření na něj účastníky a vedlejší účastnici řízení upozornil. 8. Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky z bezdůvodného obohacení, žádný z nich nepřevyšující 50 000 Kč. Jeho poučení proto není nesprávné. Ústavní stížnost by měla být zamítnuta jako nedůvodná. 9. Okresní soud ve vyjádření uvedl, že v nynější věci vedlejší účastnice uplatnila dva nároky se samostatným skutkovým základem vycházející z téže události. Jde o situaci předpokládanou rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, a dovolání tedy v nynější věci mělo být za tam uvedených podmínek přípustné. 10. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že poučení krajského soudu bylo správné, protože v napadeném rozsudku šlo o dva samostatné nároky na vydání bezdůvodného obohacení v tzv. bagatelní výši. Dosavadní pojetí přípustnosti dovolání v bagatelních věcech opakovaně Ústavní soud akceptoval. Dospěje-li Ústavní soud k opačnému závěru, nechť zohlední, že rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 byl vyhlášen až dne 8. 11. 2023; nějakou dobu se muselo zpracovávat písemné vyhotovení a vracet spis. Vedlejší účastnice proto zpochybňuje, zda měl krajský soud možnost se s tímto rozhodnutím seznámit. Dále nechť Ústavní soud zohlední, že negativní důsledky případného pochybení soudu by nesla právě vedlejší účastnice. Stěžovatel tvrdí doposud v podstatě totéž, což značí, že ústavní stížnost je projevem zneužití práva. Případné pochybení krajského soudu není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, protože je zřejmé, že jeho případné nové dovolání Nejvyšší soud odmítne. 11. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a zdůraznil, že i okresní soud potvrdil, že obsah poučení odporuje rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1178/2023. K časovým účinkům změny judikatury a rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 stěžovatel tvrdí, že se tímto rozhodnutím zabýval Ústavní soud již v nálezu ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2676/22. Ústní jednání v nynější věci proběhlo dne 21. 3. 2024. Krajský soud proto musel být s rozhodnutím Nejvyššího soudu seznámen. K tvrzení vedlejší účastnice o zneužívání práv stěžovatel tvrdí, že hájení jeho ústavních práv mu nemůže být kladeno k tíži. Sám ostatně tvrdí, že o dům přišel neoprávněně na úkor vedlejší účastnice. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je též (alespoň zčásti) přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario, viz též dále). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí. Poté, co se seznámil s vyžádaným spisem a doručenými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Krajský soud totiž v písemném vyhotovení napadeného rozsudku uvedl nesprávné poučení, což ve věci stěžovatele mělo za následek porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K ústavněprávní relevanci nesprávného poučení soudu o možnosti poda