II.ÚS 1682/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1682/25 ze dne 25. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KRPA PAPER, a. s., sídlem Nádražní 266, Hostinné, zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2025 č. j. 33 Cdo 1631/2024-154, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 17 Co 88/2023-118 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. ledna 2023 č. j. 15 C 116/2022-72, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je provozovatelkou zdrojů na výrobu elektřiny a v rozhodném období byla provozovatelkou lokální distribuční sítě. Vedlejší účastnice je provozovatelkou regionální distribuční sítě. Dne 30. 12. 2011 účastnice uzavřely smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí a smlouvu o distribuci. Vedlejší účastnice vyfakturovala stěžovatelce k úhradě příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou stěžovatelka vyrobila v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013, v celkové výši 14 757 616,59 Kč. Z toho činil příspěvek za elektřinu stěžovatelkou vyrobený a spotřebovaný částku 12 696 218,37 Kč, kterou stěžovatelka uhradila. 3. Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 15. 9. 2020 č. j. 12285-16/2019-ERU zamítl návrh stěžovatelky, jímž se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 12 696 218,37 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávek). Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2021 č. j. 12285-23/2019-ERU Rada Energetického regulačního úřadu toto rozhodnutí potvrdila. 4. Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jíž stěžovatelka požadovala nahradit rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 9. 2020 č. j. 12285-16/2019-ERU, potvrzeného rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 12285-23/2019-ERU tak, že vedlejší účastnici jako žalované uloží povinnost zaplatit 1 458 577,97 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 485 648,41 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 570 534,96 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 449 339,17 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 412 031,83 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 291 498,91 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 287 424,91 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 399 837,22 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, 1 341 325,01 Kč s 7,05 % úroky z prodlení od 12. 8. 2014 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky 1 200 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 5. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem po právní stránce uzavřel, že vedlejší účastnice (provozovatelka regionální distribuční soustavy) byla povinna zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále i jen "příspěvek POZE") také lokální spotřebu stěžovatelky (výrobkyně elektřiny) v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Krajský soud poukázal na to, že podle § 13 odst. 1, § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb. (tj. účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013), dále jen "zákon č. 165/2012 Sb." nelze právní nárok na účtování příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny spojovat pouze s elektřinou, u níž je přítomna složka distribuce, ale vztahuje se též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Povinnost hradit příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny vyplývá přímo ze zákona, jde o povinnost veřejnoprávní povahy, která nemá povahu protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem. Příspěvek je složkou ceny za přenos a ceny za distribuci. Byla-li stěžovatelka jako výrobkyně povinna příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny hradit, neobohatila se vedlejší účastnice bezdůvodně jeho přijetím (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci žádá vrátit zaplacený příspěvek POZE vztahující se pouze k elektřině, kterou si jako lokální výrobce elektřiny sama vyrobila a sama také spotřebovala. Protože vedlejší účastnici příspěvek POZE uhradila, ačkoli k tomu nebyla povinna, domáhala se po ní jeho vrácení z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy na věc neaplikovaly buď vůbec anebo chybně ústavní zásady in dubio mitius a in dubio pro libertate. Stěžovatelka dovozuje, že povinnost platit příspěvek POZE má povahu daně či jiné obdobné platby. Právní úprava, která v rozhodném období měla povinnost platby založit, byla nejednoznačná, proto nelze provést výklad této právní úpravy v neprospěch adresátů, kteří by měli být zatíženi nějakou daňovou povinností. Daňovou povinnost tedy nelze dovodit rozšiřujícím výkladem nejednoznačné právní normy, protože adresáti daňové povinnosti nejsou povinni si při nejednoznačnosti právní normy sami dovozovat, zda zákonodárce chtěl či nechtěl je platbou zatížit. Z těchto zásad podle stěžovatelky plyne, že nevyplývá-li povinnost daňové platby z jednoznačného jazykového znění zákona, nejsou adresáti (i kdyby se jejich povinnost dovodila teleologickým či historickým výkladem) povinni zamýšlenou daňovou povinnost platit. Nejednoznačnost znění zákona zde jde ve prospěch těchto adresátů. Zákonodárce musí zákon formulovat tak, aby povinnost ze zákona vyplývala jednoznačně a nebyla dovozována až výkladem tohoto zákona. 8. Stěžovatelka nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za přesvědčivě odůvodněná. Krajský soud se sice k aplikaci ústavních zásad in dubio mitius a in dubio pro libertate (na věc, která má veřejnoprávní rovinu - zatížení daňového subjektu povinností) vyjádřil, avšak stěžovatelka považuje jeho názor, že tyto zásady nelze v předmětné věci aplikovat, za chybný. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za nesprávné, vnitřně rozporné a nelogické. Ačkoli stěžovatelka od začátku řízení argumentuje výše uvedenými ústavními zásadami, a přestože Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v obdobné věci ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (na toto rozhodnutí se odvolává již okresní soud) uvedl, že u příspěvku POZE jde o povinnost veřejnoprávní povahy svého druhu, "odvod" ze spotřebované elektřiny, v napadeném rozhodnutí se s argumentací stěžovatelky ohledně aplikace předmětných zásad veřejného práva na posuzovanou věc nevypořádal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje pouze stručné, formalistické odůvodnění. 9. Stěžovatelka dovozuje, že vyplývá-li povinnost platby příspěvku POZE ze zákona, avšak nikoli z jeho jasného jazyk