II.ÚS 1686/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1686/21 ze dne 10. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Čučice, se sídlem Čučice 1, zastoupené JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem Jánošíkova 29, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021, č. j. 28 Cdo 321/2021-164, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2020, č. j. 1 Co 25/2020-113, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, Vrchní soud v Olomouci k odvolání Vojenských lesů a statků ČR, s. p. (dále také "žalobce", nyní vedlejší účastník), rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 Co 25/2020-113, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2020, č. j. 1 Co 25/2020-117, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2020, č. j. 35 C 1/2019-84 [jímž zamítl žalobu, kterou "se žalobce domáhal nevydání pozemků parc. č. 568/1 a 569/4 v k. ú. Čučice dalšímu účastníkovi řízení s tím, že takto bude nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. SP20882/2014-523102, č. j. SPU 025563/2019" (výrok I.), a jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)] ve výroku I. o věci samé tak, že stěžovatelce se nevydávají pozemky parc. č. 568/1 a č. 569/4 v k. ú. Čučice, a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. SP20882/2014-523102, č. j. SPU 025563/2019 (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 40 503 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 16 891 Kč, vše k rukám zástupce žalobce (výroky II. a III.). 3. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě podané žalobcem podle § 244 a násl. o. s. ř., ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Převzaly přitom zjištění správního orgánu, že stěžovatelka je oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) tohoto zákona a žalobce je osobou povinnou [§ 4 písm. d) tohoto zákona], že je naplněna podmínka vzniku majetkové křivdy, neboť k odnětí pozemků právní předchůdkyni stěžovatelky došlo v rozhodném období bez náhrady postupem dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, že oba pozemky jsou pozemky zemědělskými, přičemž pozemek parc. č. 568/1 o výměře 1 091 m2 je ornou půdou, s nímž sousedí pozemek parc. č. 568/94, který byl stěžovatelce vydán Státním pozemkovým úřadem, a pozemek parc. č. 569/4 o výměře 1 955 m2 je lesním pozemkem, a že tyto pozemky tvořily v minulosti jeden funkční celek označený jako parcela PK 463 v obci Čučice, byly zapsány v téže knihovní vložce pozemkové knihy a plnily jeden hospodářský účel. 4. Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedl, že "bazíroval-li by soud na splnění funkční souvislosti dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nemohlo by rozhodnutí správního orgánu obstát, protože funkční souvislost, tak jak je význam tohoto pojmu vykládán Nejvyšším soudem, v tomto případě dána není". Vzhledem k tomu, že "tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval", odvolací soud jej "vzal za nesporný a soustředil se pouze na přezkum správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně a zejména správností jeho úvahy o nutnosti použít při výkladu ustanovení § 7 odst. 1 zákona tzv. teleologickou redukci" na základě dvou předpokladů, a to, že "funkční souvislost by měla být zjišťována jen v případě tzv. nehospodářského majetku" a že "by povinnou osobou měla být prokazována potřeba státu prostřednictvím svých organizačních složek nebo jiných osob plnících veřejný zájem sporný majetek využít". V tomto ohledu odvolací soud dovodil, že "výkladové metody teleologické redukce, tj. zužujícího výkladu zákona s ohledem na jeho účel, by mělo být používáno jen zcela výjimečně", neboť její použití může vést až k porušení zásady legitimního očekávání a právní jistoty. "Osoby jednající podle litery zákona totiž předpokládají, že jednají v souladu se zákonem, a očekávají důsledky zákonem předvídané, kdežto metoda teleologické redukce rozsah zákona a jeho účinků omezuje na základě úvahy soudu, s níž jednající osoby nejsou předem seznámeny". Premisy, z nichž soud prvního stupně vycházel, proto v žádném ohledu nepovažoval za správné (ohledně první z nich odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb. a na komentářovou literaturu a ohledně druhé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1713/2019), a na rozdíl od něj podmínky pro možnost použití teleologické redukce při výkladu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. neshledal, dodávaje s poukazem na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněném pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž vyložil funkční souvislost "zejména po negativní stránce", a zcela konkrétně uvedl, co za funkční souvislost nemůže být považováno), že "snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, neboť zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, a naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly". 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu nejsou rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. 7. Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje i přesvědčení, že funkční souvislost dotčených pozemků s vydanými pozemky tvořícími vesměs původně jeden celek je pak dána právě společnou příslušností k této dřívější jediné hospodářské jednotce. Pozemky jsou vzájemným předpokladem fungování a užívání ke stanovenému účelu, kterým je hospodářská a zemědělská činnost. Prokázání funkční souvislosti, jak ji požaduje odvolací a dovolací soud, pak v případě zemědělských pozemků, s nimiž jsou příslušné hospodařit jiné osoby než Státní pozemkový úřad a Lesy ČR, s. p., nebude nikdy splnitelné. Pokud zákonodárce zamýšlel určité konkrétně vymezitelné pozemky nevydávat, měl tuto skutečnost uvést do zákona. Výklad zastávaný napadenými rozhodnutími tak fakticky rozšiřuje okruh výlukových důvodů dle § 8 zákona č. 428/2012 Sb. 8. Závěrem stěžovatelka uvádí, že soudy neměly přiznat náhradu nákladů řízení žalobci (státnímu podniku) vůči stěžovatelce, která se toliko snažila napravit rozhodnutí správního orgánu. 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokláda