II.ÚS 1693/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1693/22 ze dne 11. 10. 2022 N 125/114 SbNU 203 K podmínkám vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Ü., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Lenkou Balkovou, advokátkou, sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydanému Městským soudem v Praze dne 26. 4. 2022 č. j. 45 T 10/2019-7066, jakož i proti následnému zadržení stěžovatele a jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, takto: I. Příkazem k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaným Městským soudem v Praze dne 26. 4. 2022 č. j. 45 T 10/2019-7066 a jiným zásahem spočívajícím v zadržení stěžovatele dne 30. 4. 2022 bylo porušeno právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené ustanovením čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody vydaný Městským soudem v Praze dne 26. 4. 2022 č. j. 45 T 10/2019-7066 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k dodání do výkonu trestu, a to pro rozpor s čl. 8 odst. 2 větou první Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. 3 To 29/2021, vydaným na základě odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 45 T 10/2019, uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Vrchní soud stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je pravomocný. Stěžovatel proti rozsudku podal dovolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Městský soud v Praze vydal výzvu k nástupu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, která dle názoru stěžovatele nebyla řádně doručena, neboť byla zaslána na nesprávnou adresu. Městský soud na základě zjištění, že si stěžovatel výzvu nevyzvedl v úložní době, dne 26. 4. 2022 vydal příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu č. j. 45 T 10/2019-7066. Policie České republiky stěžovatele dne 30. 4. 2022 zadržela a dodala do Vazební věznice Praha-Pankrác. 4. Stěžovatel zásah do ústavně garantovaných práv spatřuje v tom, že příkaz k jeho dodání do výkonu trestu byl vydán, přestože mu předtím nebyla řádně doručena výzva k nástupu. Stěžovatel dále namítá, že byl zadržen a fakticky dodán do výkonu trestu na základě příkazu zatíženého touto vadou. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že je hlášený k trvalému pobytu na adrese X, kde se dlouhodobě zdržuje. Tuto adresu uváděl ve svých podáních. Dne 22. 4. 2022 mu na tuto adresu bylo doručeno usnesení o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu ani výzva k nástupu do výkonu trestu na tuto adresu doručovány nebyly, nýbrž byly zaslány na adresu Y. Stěžovatel měl v úmyslu podat dovolání, proto dne 22. 4. 2022 městský soud upozornil, že mu rozsudek vrchního soudu doposud nebyl doručen. Dne 27. 4. 2022 stěžovatel ve schránce našel oznámení o příchozí zásilce, přičemž z přiloženého poučení bylo zřejmé, že jde o rozsudek odvolacího soudu a výzvu k nástupu do výkonu trestu. Lhůta k vyzvednutí končila 9. 5. 2022. Stěžovatel se domníval, že mu písemnosti byly zaslány v návaznosti na jeho upozornění s tím, že si je může řádně převzít až v pondělí 9. 5. 2022. Navzdory tomu byl stěžovatel dne 30. 4. 2022 zatčen a dodán do výkonu trestu. Dle stěžovatele nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu podle § 321 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Stěžovateli totiž neuplynula lhůta k nástupu do výkonu trestu, neboť mu ani nebyla doručena výzva. Doručování zásilek se přitom nijak nevyhýbal. Stěžovatel poukázal na dřívější nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2944/16 (N 20/84 SbNU 233), podle kterého je nutné trvat na požadavku, aby zbavení osobní svobody pro neuposlechnutí výzvy soudu vydané v souladu se zákonem bylo možné toliko tehdy, byla-li výzva adresátovi řádně doručena. V důsledku chybného postupu městského soudu si stěžovatel nemohl zařídit osobní, rodinné a pracovní záležitosti a vyřídit veškeré urgentní věci. III. 5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že stěžovatel v přípravném řízení explicitně určil adresu pro doručování Y, přestože adresa jeho trvalého bydliště již tehdy byla X. Doručování na adresu Y však městský soud přesto označil za chybné. Vydání příkazu k dodání do výkonu trestu městský soud odůvodnil obavou, že odsouzený uprchne, aby se tak vyhnul uloženému trestu. Druhý odsouzený D. M. totiž nenastoupil ve stanovené lhůtě do výkonu trestu odnětí svobody a musel být vydán příkaz k jeho dodání do výkonu trestu. V průběhu řízení před soudem vyplynulo, že stěžovatel v celé věci jednal podle pokynů druhého odsouzeného. Městský soud zohlednil výše uvedené, vlastnictví nemovitostí druhého odsouzeného mimo Evropskou unii a vazby obou odsouzených na I. R., přičemž došel k závěru, že je nezbytné vydat příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. 6. Stěžovatel v replice namítl, že městský soud neuvedl žádné konkrétní důvody vztahující se k jeho osobě, ze kterých by vyplývala důvodná obava, že by uprchl, aby se tak vyhnul výkonu trestu. Naopak je zřejmé, že městský soud vyčkával, zda si stěžovatel výzvu převezme na nesprávné adrese, a až následně vydal příkaz k dodání do výkonu trestu. Stěžovatel zopakoval, že městský soud takto postupoval navzdory upozornění ze dne 22. 4. 2022. Stěžovatel dále namítl, že ke změně adresy jeho trvalého pobytu došlo až v červnu roku 2020. Ohledně druhého odsouzeného D. M. stěžovatel uvedl, že do výkonu trestu nastoupil dobrovolně poté, co byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení lhůty k nástupu do výkonu trestu. Skutečnost, že odsouzená osoba vlastní majetek v zahraničí, není důvodem pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu. Stěžovatel také zpochybnil vazbu na I. R., neboť tato skutečnost nevyplývá z žádného důkazu obsaženého ve spisu. IV. 7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného soudního rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 8. Pro nyní posuzovaný případ je relevantní § 321 odst. 1 trestního řádu, jenž stanovuje, že jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. V § 321 odst. 3 trestního řádu je stanovena povinnost soudu nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, jestliže nenastoupí trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, či konkrétní okolnosti odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. 9. Dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dle čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nikdo nesmí být zbaven svobody mj. kromě případů zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem. 10. Ochrana osobní svobody zaujímá v rámci katalogu základních práv a svobod velmi významné postavení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci McKay proti Spojenému království ze dne 3. 10. 2008). Proto Ústavní soud vychází z nutnosti vždy trvat na splnění všech podmínek příslušné zákonné licence k zásahu do tohoto práva a na vyloučení svévole [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)], přičemž