II.ÚS 1697/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1697/21 ze dne 16. 8. 2021 N 139/107 SbNU 147 Povinnost obecných soudů v restitučních věcech interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Jince, se sídlem Žižkova 20, Jince, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 ? Podolí, pobočka Thákurova 676/3, Praha 6 ? Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 108/2021-165 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020 č. j. 4 Co 205/2018-134, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky ? Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 108/2021-165 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020 č. j. 4 Co 205/2018-134 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj, rozhodnutím ze dne 30. 12. 2015 č. j. SPU 586392/2015, sp. zn. SP12379/2015-537212 (dále jen "rozhodnutí pozemkového úřadu") rozhodl, že stěžovatelce se nevydává pozemek parc. č. 632/1 v k. ú. Jince (část původního pozemku PK 342/1), s odůvodněním, že jeho vydání brání překážky uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Žalobou, doručenou Krajskému soudu v Praze dne 7. 3. 2016, se stěžovatelka domáhala nahrazení citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že se jí vydává pozemek parc. č. 632/1 v rozsahu historického pozemku PK parc. č. 342/1 v k. ú. Jince. Po poučení soudu stěžovatelka podáním doručeným mu dne 16. 2. 2018 doplnila žalobu specifikací části pozemku, kterou žádá vydat, tak, že navrhla, aby jí byl vydán pozemek parc. č. 632/1 v k. ú. Jince, jenž vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. 632/1 provedeným geometrickým plánem č. 999-69/2017, a aby v tomto rozsahu bylo nahrazeno napadené rozhodnutí pozemkového úřadu. Při ústním jednání dne 25. 5. 2018 vzala stěžovatelka žalobu zpět v rozsahu pozemku parc. č. 632/12, vzniklého rovněž oddělením z původního pozemku parc. č. 632/1 provedeným geometrickým plánem, s čímž vedlejší účastnice souhlasila. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2018 č. j. 38 C 84/2016-84 řízení v části, ve které se stěžovatelka domáhala vydání zemědělské nemovitosti ? pozemku parc. č. 632/12 ? travní porost o výměře 6 469 m2 v k. ú. Jince, jenž vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem, zastavil (výrok I), stěžovatelce vydal zemědělskou nemovitost ? pozemek parc. č. 632/1 ? travní porost o výměře 4 656 m2 v k. ú. Jince, který vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem (výrok II), s tím, že tento rozsudek nahrazuje citované rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2020 č. j. 4 Co 205/2018-134 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III tak, že žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala vydání pozemku parc. č. 632/1 o výměře 4 656 m2 v k. ú. a obci Jince, který vznikl oddělením provedeným označeným geometrickým plánem, a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit účastnici řízení náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 200 Kč (výrok II) a náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Vrchní soud vyšel z toho, že stěžovatelkou nárokovaný ? geometrickým plánem oddělený pozemek (dále jen "předmětný pozemek") se nachází v obytném území uvnitř zástavby mezi bytovými domy, které byly postaveny v 50. letech minulého století, že je zatravněn, nachází se na něm strom a keře a chodníčky, není oplocen a slouží jako veřejná zeleň. Na základě toho pak dospěl k tomu, že by v případě jeho vydání zbylo stěžovatelce toliko tzv. holé vlastnictví, což by bylo v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Vrchní soud dále uvedl, že pozemek je součástí sídliště, přičemž slouží jako zeleň, a tudíž je dána jeho funkční souvislost s okolními domy. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 108/2021-165 odmítl dovolání stěžovatelky. K námitce stěžovatelky na účelové určení pozemku v územním plánu Nejvyšší soud uvedl, že není rozhodná okolnost, že předmětný pozemek není jako veřejné prostranství či veřejná zeleň označen v aktuálním územním plánu obce Jince. Nejvyšší soud připustil, že je předmětný pozemek veden v územním plánu jako plocha bydlení, avšak poukázal na to, že je předmětný pozemek pozemkem zemědělským, na němž v době rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možno realizovat žádnou stavbu. Navíc pak Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci převažuje veřejný zájem oproti zájmu na vydání pozemku stěžovatelce a že závěr o příslušnosti pozemku k sídlišti je skutkové povahy, což nepodléhá dovolacímu přezkumu. II. Argumentace účastníků 5. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatelka uvádí, že se sice předmětný pozemek nachází mezi panelovými domy (a lze tak jistě hovořit o naplnění formálního znaku těch typových případů, kdy pozemky nacházející se na sídlišti jako třeba parkovací stání či dětská hřiště nelze restituentovi vydat), ale jeho veřejné užívání je zcela minimální a jeho výměra tak velká, že je na něm možné realizovat např. stavby předpokládané územně plánovací dokumentací. Vydáním předmětného pozemku by stěžovatelce tedy nevzniklo toliko holé vlastnictví. Stejně tak by nedošlo k ohrožení veřejného zájmu na obecném užívání dané lokality obyvateli sídliště. Územní plán totiž nezahrnuje předmětný pozemek mezi veřejnou zeleň, ale pracuje s ním jako s "plochou bydlení v bytových domech". A počítá s jeho (možným) využitím pro stavby sociálních služeb, školských či zdravotnických zařízení či pro "stavby a zařízení pro kulturu a církevní účely". Stěžovatelka též upozornila dovolací soud na to, že soudu odvolacímu doložila důkazy, které potvrzují její tvrzení, že společenský život obyvatel sídliště je realizován mimo předmětný pozemek. 6. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odvolala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 62/08 ze dne 13. 7. 2010 (N 143/58 SbNU 195) a sp. zn. I. ÚS 894/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 137/62 SbNU 157), z nichž dovodila, že v souladu s ustáleným právním názorem Ústavního soudu je nutné pečlivě zkoumat individuální skutkové okolnosti každé kauzy. Obecné soudy se mají zvláště zajímat o specifické okolnosti (byť mohou být komplikované a netypické) projednávaného případu a hledat spravedlivé řešení. Stěžovatelka na takové specifické okolnosti odvolací i dovolací soud upozornila, poukázala na to, že je předmětný pozemek tvořen toliko travním porostem a že nebylo vedlejším účastníkem tvrzeno, že by předmětný pozemek byl (např. obyvateli bytových domů) využíván ke konkrétnímu účelu. Navíc stěžovatelka upozornila odvolací soud i na tu podstatnou skutečnost, že předmětný pozemek není v grafické části územního plánu zahrnut do ploch veřejných prostranství či veřejné zeleně, ale do plochy bydlení v bytových domech. Tu textová část územního plánu umožňuje využít způsobem, který by pro stěžovatelku neznamenal vznik tzv. holého vlastnictví. Naopak by jí umožňoval realizovat její činnost (neboť územní plán připouští využití předmětného pozemku pro stavby sociálního, zdravotnického či církevního charakteru). Když na tuto skutečnost stěžovatelka upozornila ve svém dovolání s tím, že mělo dojít ve vztahu k veřejnému zájmu na nápravě historické majetkové křivdy a veřejnému zájmu na zachování ekologické funkce předmětného pozemku k testu proporcionality, Nejvyšší soud pouze konstatoval, že tento test proporcionality zřejmě provedl vrchní soud implicitně. 7. Veřejný zájem, který je v opozici k nápravě historické majetkové křivdy, je dle stěžovatelky definován jednoznačně územně plánovací dokumentací. Dle § 19 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), platí, že úkolem územního plánování je zejména prověřovat a posuzovat veřejný zájem. Stěžovatelka si je vědoma, že dosavadní judikatu