II.ÚS 1702/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1702/24 ze dne 14. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2024 č. j. 25 Cdo 497/2024-344, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti DER Touristik CZ a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, a 2. J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem (druhým vedlejším účastníkem) zájezdu do Egypta organizovaného cestovní kanceláří Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (právní předchůdkyní první vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od cestovní kanceláře, došlo během cesty autobusem k nehodě, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla poranění, její zdraví a kvalita života byly velmi závažně poškozeny, stěžovatelka je zcela odkázána na péči a pomoc druhých. 3. Soudy v rámci jiných řízení vedených mezi stěžovatelkou, druhým vedlejším účastníkem a žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá žalovaná. Zároveň ovšem také soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči žalované přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení. V jednom z takových řízení bylo vydáno napadené usnesení. 4. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2023 č. j. 32 C 25/2021-242 uložil žalované zaplatit stěžovatelce 107 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně v téže lhůtě úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 756 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do 15. 3. 2021 (výrok II), zamítl žalobu co do částky 101 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu (výroky IV a V), o soudním poplatku (výrok VI) a o vrácení nespotřebované zálohy na znalečné (výrok VII). 5. K odvolání stěžovatelky a žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne l. 11. 2023 č. j. 13 Co 139/2023-290 zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku V rozsudku obvodního soudu (výrok I), změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé I tak, že zamítl žalobu o zaplacení 59 475 Kč s úrokem z prodlení a že lhůta k plnění činí 15 dnů, jinak rozsudek v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé III potvrdil (výrok II), změnil výrok VI o soudním poplatku (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Městský soud uzavřel (při nespornosti základu nároku, o němž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto), že stěžovatelce náleží náhrada za péči v rozsahu 9,5 hodin denně (na rozdíl od obvodním soudem stanoveného rozsahu 12 hodin denně), tj. za jeden den 1 235 Kč a za žalované období 183 dnů celkem 226 005 Kč, po odečtení částky 177 600 Kč (151 200 Kč plnění žalované + 26 400 Kč příspěvek na péči) pak ve výsledku zbývá uhradit 48 405 Kč. Při určení rozsahu péče vyšel z předchozích 6 rozhodnutí ve věcech týchž účastníků stanovících náhradu péče za odlišná období. 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, jelikož přípustnost dovolání spočívající v tom, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", je dána pouze v situaci, kdy se má dovolací soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a má se od dříve vysloveného právního názoru odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání právě v potřebě překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Současně musí být rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takové otázky založeno. Mezi stěžovatelkou citovanými závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011 a sp. zn. 25 Cdo 830/2022 a dovoláním formulovanou otázkou významu věku osoby, jíž je péče poskytována, a osoby, která péči poskytuje, není žádná souvislost, citovaná rozhodnutí tuto právní otázku neřeší a na jejím řešení není založeno ani dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu. Stanovení rozsahu péče je otázkou skutkovou, kterou není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat a která není způsobilá založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro vady, ač ve své podrobné argumentaci jednoznačně vymezila otázku hmotného práva, která byla v minulosti Nejvyšším soudem již řešena a má být řešena jinak. 8. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, které fakticky míří proti tomu, jak v její věci rozhodly obvodní soud a městský soud. S ohledem na to, jak stěžovatelka vymezila předmět řízení tím, že napadla jen usnesení Nejvyššího soudu, není třeba tuto argumentaci podrobněji reprodukovat. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím i) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými nále