II.ÚS 1705/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1705/23 ze dne 21. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Hanzlíkové, zastoupené Mgr. Petrou Gerlichovou, advokátkou sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. března 2022 č. j. 14 C 396/2007-553, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2022 č. j. 17 Co 265/2022-592 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023 č. j. 30 Cdo 427/2023-628, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy. II. 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že původní žalobce - zemřelý manžel stěžovatelky P. H. se domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu vnitra) náhrady škody jednak ve výši 993 354 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi průměrným starobním důchodem a důchodem, který mu byl vyplacen v době od 1. 1. 2007 do 28. 3. 2020, kdy nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná donutila původního žalobce k vystěhování z Československé socialistické republiky a znemožnila mu tím dosahovat dostatečný výdělek pro výměru průměrného důchodu. Dále se domáhal náhrady škody ve výši 11 924 916 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi odhadnutou současnou tržní hodnotou nemovitostí ve výši 12 000 000 Kč a částkou 75 084 Kč, kterou za prodej nemovitostí obdržel v roce 1982, kdy nesprávný úřední postup měl spočívat v nátlaku příslušníků Státní bezpečnosti (orgánu právního předchůdce žalované) na původního žalobce a jeho rodinu směřující k nucenému prodeji nemovitostí. Podáním ze dne 9. 2. 2022 uplatnila stěžovatelka další nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku z nájmu bytových a nebytových jednotek (dále také "nemovitosti") za dobu od roku 1982 do 31. 12. 2021 ve výši 6 560 000 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem poté, co dřívější rozhodnutí soudů byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 450/20, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 993 354 Kč s příslušenstvím a žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 18 484 916 Kč s příslušenstvím, s obšírným odůvodněním zamítl. Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. 4. Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí městského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu, které však Nejvyšší soud odmítl pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 243c odst. 1 o. s. ř. III. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně svých nároků na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací nesprávně posoudily otázku existence příčinné souvislosti v případě tvrzených nároků na náhradu škody. Stěžovatelka dále uvádí, že soudy se ve svém rozhodování neřídily nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/20 ve vztahu k otázce promlčení v posuzované věci. Podle stěžovatelky soud prvního stupně a soud odvolací na její věc nesprávně aplikovaly relevantní právní předpisy a nedostály své poučovací povinnosti ve vztahu k posouzení otázky aktivní legitimace. Napadená rozhodnutí stěžovatelka považuje za formalistická, překvapivá a porušující princip rovnosti stran, neboť soudy po celou dobu řízení nahrazovaly procesní aktivitu žalované. Jakého konkrétního pochybení se měl dopustit dovolací soud, stěžovatelka nepopisuje, když pouze konstatuje, že dovolací soud uvedl, že souhlasí s právními názory předchozích soudů, že nárok na ušlý zisk z pronájmu nemovitostí je promlčen a nevztahuje se na něj výše uvedený nález Ústavního soudu IV. 6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl. 7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavnímu soudu je z podání stěžovatelky zřejmé, že věc je pro ni jak po právní, tak i po osobní stránce velmi citlivá. Není však oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů v případě, kdy z jejich strany nedošlo k ústavněprávnímu excesu či jinému pochybení. To v napadených rozhodnutích učiněných po vydání kasačního nálezu sp. zn. III. ÚS 450/20 Ústavní soud neshledal. V této souvislosti nemůže pominout, že oba soudy v tomto (následném) řízení v prvé řadě reflektovaly závěry uvedeného nálezu, tedy, že (již) neakceptovaly žalovanou (původně) vznesenou námitku promlčení. Současně se v obsáhlých a podrobných odůvodněních zamítavých rozhodnutí zabývaly (ne)splněním ostatních předpokladů pro přiznání stěžovatelem požadovaných nároků a jejich výší. Ústavní soud totiž ve zmíněném kasačním nálezu přiléhavě uvedl, že těmito nároky se "důkladně nezabývaly ani obecné soudy, neboť pro akceptaci námitky promlčení nemusely. Ústavní soud např. nepřehlédl naznačená východiska městského soudu, že patrně nelze budovat přímou a výlučnou souvislost mezi výší starobního důchodu stěžovatele a jeho nuceným vystěhováním, neboť nelze bez dalšího dovozovat, že kdyby k takovému vynucenému vystěhování nedošlo, dosahoval by stěžovatel alespoň průměrného českého starobního důchodu, jak sám uvádí..." (viz bod 24 citovaného nálezu). 9. Ústavní soud dále a především nemůže v posuzované věci opomenout podstatnou skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 10. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení jeho důvodu a předpokladů jeho přípustnosti. 11. Jak je výše uvedeno, stěžovatelka neuvádí ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu žádný konkrétní relevantní ústavněprávní argument nad rámec tvrzení, že dovolací soud se ztotožnil se závěry soudu odvolacího ohledně otázky promlčení a aplikace závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 450/20. V této souvislosti je třeba upřesnit, že dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení především dospěl k závěru, že stěžovatelka nenaplnila požadavky kladené na přípustnost dovolání, neboť dovolacímu soudu nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky týkající se nároku na ušlý zisk z nájmu nemovitostí, Ústavní soud připomíná, že (již) dovolací soud konstatoval, že městský soud závěr o nedůvodnosti nároku založil na dvou samostatných důvodech, a to jednak na promlčení předmětného nároku na ušlý zisk z pronájmu nemovitostí, jednak na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky, neboť ohledně tohoto nároku nemohla vstoupit do práv a povinností původního žalobce. Právní závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky (který byl uplatněn již soudem prvního stupně) ostatně sám o sobě (v rozsahu předmětného nároku) obstojí jako důvod zamítnutí žaloby a navíc ani nebyl dovoláním napaden a nemohl tak být předmětem dovolacího přezkumu. Kvůli tomu, že stěžovatelka dovoláním řádně a přípustně nenapadla oba důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemohlo být dovolání (ani z tohoto důvodu) shledáno přípustným, neboť nebylo s to v předmětném rozsahu vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku. 12. Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavn