II.ÚS 1708/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1708/23 ze dne 21. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2023 č. j. 4 Tdo 420/2023-676, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023, č. j. 2 To 85/2023-548, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá následující. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2022 č. j. 33 T 13/2021-499 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (skutky 1, 2, 3) a pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutky 4, 5, 6), jichž se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku. 3. Proti všem výrokům rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 2 To 85/2022-548, o něm rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatele odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce s dětmi a mládeží na dobu deseti let. Současně rozhodl i o nárocích poškozených tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. stěžovateli uložil povinnost šesti poškozeným uhradit po 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy ve formě prožitých duševních útrap. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byli poškození se zbytky svých nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 2 To 85/2022-548 napadl stěžovatel dovoláním z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 4 Tdo 420/2023-676, dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho případě provedeným dokazováním nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil předmětné trestné činnosti. Rozhodná skutková zjištění jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem důkazů. Stěžovatel páchání trestné činnosti zcela popírá. Vysvětluje, že pokud některým hochům na přirození sahal, pak tak činil ze dvou důvodů - lékařského, protože jeden z chlapců měl na nelichotivém místě opruzeninu, kterou nemohl sám ošetřit a stěžovateli důvěřoval; a dále z hygienických důvodů, neboť bylo nutné naučit chlapce správné hygieně, jelikož někteří byli v tomto ohledu velmi zaostalí a pokud by je to nenaučil on, tak nikdo. Poukázal na nesrovnalosti, respektive objektivní nemožnost skutky spáchat, neboť v rozhodné době byl v práci pouze jeden den mezi Vánoci a Silvestrem, současně nebylo ani možné, aby se na pokoji s hochy zavíral, když tam byla naprostá tma. 7. Jeho odsouzení údajně stojí na nepřesvědčivých výpovědích chlapců, kteří mají z důvodů intelektového deficitu a jiným problémům obecně sníženou důvěryhodnost, a na nepřezkoumatelných znaleckých posudcích. Nejprve podrobil kritice znalecký posudek MUDr. Pavly Bittnerové, a to zejména proto, že neobsahuje žádný ověřitelný výstup z falometrického měření. Ačkoliv je tato metoda pouze pomocná, stěžovatel předpokládá, že pokud by jeho výsledek měření touto metodou nevyšel odchylně od normální sexuality, znalkyně by pravděpodobně došla k jiným výsledkům, neboť ačkoliv znalkyně uvedla jiné indicie pro své závěry, je přesvědčen, že právě falometrické měření bylo metodou rozhodující pro stanovení diagnózy. K jednotlivým dalším zmíněným indiciím uvedl, že logikou paní znalkyně by každý, koho uspokojuje práce s mládeží, tedy i učitelé nebo trenéři, byli pedofilové, ačkoliv práce s mládeží patří obecně mezi uspokojující, když je možno vidět úspěch například naučit nesocializované dítě hygienickým návykům. Stěžovatel je toho názoru, že znalecký posudek byl pro celé řízení klíčový a musí proto obsahovat objektivní měření ukazující na nějaký jeho nezvladatelný sexuální pud. Z tohoto důvodu je nedostatečný, nepřezkoumatelný a zcela neodpovídající důležitosti problematiky, které se má věnovat. 8. Druhým důležitým znaleckým posudkem byl posudek PhDr. Karolíny Malé, který zkoumal důvěryhodnost výpovědí nezletilých poškozených. I tento stěžovatel označil za nepřezkoumatelný, neboť existuje řada konzistentních důkazů o tom, že zejména jeden z nezletilých často lže, a i u ostatních chlapců byly zjištěny podobné negativní poznatky. Znalkyně nedůvěřovala tomu, že by chlapci s inteligenčním deficitem byli schopni reprodukovat naučenou historku, což je ryze subjektivní názor nemající oporu v žádném exaktním zkoumání. Stěžovatel pak předložil k zamyšlení možnost, že chlapci mohou skutečně interpretovat své zkušenosti se závadovým chováním, jehož pachatelem však nemusel být on. S ohledem na své rozumové problémy mohli hoši dosadit namísto skutečného pachatele právě stěžovatele (pseudovzpomínky). Zároveň připomněl i možnost, že by se poškození domluvili na odstranění přísného pedagoga, jak o tom hovoří i zajímavé filmy a seriály, které mohli poškození shlédnout. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, jakým způsobem mělo ke znásilnění a pohlavnímu zneužití dojít, neexistoval ani žádný hmatatelný důkaz na tělech chlapců. 9. Podle stěžovatele existují zásadní pochybnosti o jeho vině, přesto příslušné soudy rozhodly v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 12. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí a závěrů vypracovaných znaleckých posudků, a domáhá se změny obecnými soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je