II.ÚS 1711/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1711/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Muladiho, zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, se sídlem Česká 754/25, Zábřeh, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. května 2018 č. j. 16 C 26/2016-160, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2021 č. j. 57 Co 283/2018-330 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 346/2022-355, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručenému Ústavnímu soudu dne 29. června 2022, jehož vady byly na výzvu Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 19. srpna 2022, navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jemu ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. 2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení, v němž se na České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě spočívajícího především v nepřiměřené délce pěti v žalobě specifikovaných soudních řízeních. Okresní soud v Ostravě (dále jen "soudní prvního stupně") napadeným rozsudkem konstatoval, že právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo v jednom řízení porušeno (výrok II. rozsudku), ostatní žalobní návrhy zamítl (výroky I. a III. až VI. rozsudku) a rozhodl o nákladech prvostupňového řízení (výrok VII. rozsudku). Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil vyjma části výroku VI. týkající se náhrady nemajetkové újmy v jednom (dalším) dle jeho názoru vadně vedeném řízení, jakož i v nákladovém výroku VII., které proto zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích, napadl stěžovatel včasným dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako nepřípustné ze zákona a zčásti pak pro jeho vady. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rozebírá genezi všech soudních řízení, jichž se daná věc týkala. Na jednotlivých okolnostech ilustruje tvrzené průtahy v řízení a celkově nesprávný úřední postup obecných soudů. Dále pak polemizuje s napadeným usnesením dovolacího soudu, když jeho přístup při posuzování náležitostí dovolání označuje za vybočující z ustálené rozhodovací praxe a přehnaně formalistický. V ústavní rovině stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. 5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a po odstranění jejích původních vad splňuje také v ostatních hlediscích formální požadavky na ústavní stížnost zákonem kladené. Z formulace petitu ústavní stížnosti a předestřené argumentace však vyplývá, že stěžovatel napadá všechna tři rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu (tj. ve všech výrocích), což při kasační povaze části rozsudku odvolacího soudu a odmítnutí dovolání dovolacím soudem zčásti pro nepřípustnost dovolání ze zákona a zčásti pro jeho vady, vyvolává potřebu bližšího rozboru podmínek přijatelnosti podané ústavní stížnosti, resp. jejich částí. 6. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI. týkající se náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k jednomu ze sporných řízení, jakož i v nákladovém výroku VII. zrušil, a dané řízení tak ohledně těchto otázek nadále pokračuje, je v tomto rozsahu ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně v daném stádiu nepřípustná z důvodu předčasnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 7. Naopak v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost napadá rozsudek odvolacího soudu v části týkající se zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně a v částech, v nichž bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o jednotlivých plněních v hodnotě nepřevyšující částku 50 000 Kč, je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti těmto výrokům (či jejich částem) stěžovateli nepočala běžet až doručením usnesení dovolacího soudu o dovolání, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku odvolacího soudu, jelikož v těchto částech bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (objektivně) ze zákona nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) a k) o. s. ř. a důvod jeho odmítnutí tak nezávisel na uvážení dovolacího soudu (viz § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). 8. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti těm částem rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí nároků stěžovatele, jejichž hodnota přesahovala částku 50 000 Kč, je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu řádného nevyčerpání opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K řádnému (efektivnímu) vyčerpání procesního prostředku ochrany práva podle uvedeného ustanovení totiž nestačí opravný prostředek (v nyní posuzované věci dovolání) pouze podat, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost a povinnost věcně se jím zabývat a rozhodnout o něm [viz zejm. bod 60 stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.); a dále např. usnesení ze dne 3. září 2019 sp. zn. III. ÚS 2635/19 anebo usnesení ze dne 11. listopadu 2019 sp.zn. IV. ÚS 2145/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jak bude podrobněji vyloženo níže, stěžovatelovo dovolání směřující proti výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu, jejichž dovolací přezkum nebyl vyloučen ze zákona, nenaplnilo zákonné požadavky na formulaci předpokladů pro přípustnost dovolání, což vyústilo v jeho odmítnutí dovolacím soudem bez meritorního projednání. 9. V rozsahu, v němž ústavní stížnosti směřuje vůči samotnému usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovateli zákon již žádné další prostředky k ochraně jeho práv neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. V rozsahu, ve kterém je ústavní stížností přípustná, je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. 12. V případech odmítnutí (zcela nebo částečně) vadného dovolání se Ústavní soud omezuje hlavně na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje-li znaky přehnaného formalismu. Ústavní soud proto v prvé řadě posoudil tu část argumentace obsažené v ústavní stížnosti, která se týká tvrzené bezvadnosti podaného dovolání včetně (patrně doslovných) formulací stěžovatelem v dovolání předestřených právních otázek, a porovnal ji s napadeným usnesením dovolacího soudu. Po tomto posouzení pak má Ústavní soud jednoznačně za to, že závěry dovolacího soudu o vadnosti dovolání jsou z pohledu ústavních garancí akceptovatelné. Dovolací soud srozumitelně a přesvědčivě vyložil, proč stěžovatelovo dovolání zákonné požadavky kladené na vylíčení předpokladů přípustnosti nenaplňuje, a to i početnými odkazy na použitelnou judikaturu jak