II.ÚS 1714/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1714/24 ze dne 10. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou, sídlem Královopolská 84, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 4 Tdo 135/2024-1354, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2023 č. j. 2 To 14/2023-1185 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2022 č. j. 40 T 2/2021-1112, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, c) Krajského státního zastupitelství v Brně, d) B. S., e) Ľ. J. a f) M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti před zákonem zakotvený v čl. 3 Listiny. 2. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), protože mu byl uložen trest odnětí svobody, který začal vykonávat. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k peněžitému trestu ve výměře 1 500 000 Kč. Spoluobžalované - vedlejší účastnice d) a e) (dále jen "spoluobžalované") pak krajský soud uznal vinnými stejným trestným činem, a to ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a odsoudil je shodně k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Současně podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), poškozeného - vedlejšího účastníka f) (dále jen "poškozený") odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle krajského soudu dopustil (ve stručnosti řečeno) tak, že si v přesně nezjištěný den v období od 3. do 14. 8. 2019 opatřil alografní závěť, kterou zůstavitelka M. K. (dále jen "zůstavitelka") nesepsala, ani nepodepsala, a přiměl spoluobžalované, aby ji jako svědkyně podepsaly a svými osobními údaji doplnily o nepravdivé prohlášení ohledně okolností jejího sepsání a podepsání zůstavitelkou i jimi samými. Tuto závěť osobně předložil pro účely probíhajícího dědického řízení vedeného pod sp. zn. 58 D 784/19 v notářské kanceláři JUDr. Jarmily Červinkové v Brně. Na jejím základě měl získat z majetku zůstavitelky movité a nemovité věci i peníze v celkové hodnotě 18 094 385 Kč, avšak k jejich nabytí nedošlo, neboť poškozený (syn zůstavitelky) coby dědic ze zákona v dědickém řízení předložil důkazy k popření pravosti této závěti. 5. K odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozeného vrchní soud shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně, a to v celých výrocích o trestu, zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 5 let s tím, že se pro jeho výkon zařazuje do věznice s ostrahou, a že se dále odsuzuje k peněžitému trestu v celkové výměře 1 500 000 Kč. Spoluobžalované pak shodně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Odvolání poškozeného zamítl. 6. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Stěžovatelova argumentace 7. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nekvalifikovaly jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Odvolávaje se na odbornou literaturu (Šámal, P., a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4358-4390), argumentuje, že § 347a trestního zákoníku chrání zájem na spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů, a tím i na řádném průběhu dokazování. Upozorňuje, že v dovolání poukázal na usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 11 Tdo 737/2022, kde se Nejvyšší soud vyslovil k intepretaci a aplikaci uvedeného ustanovení, a že v napadeném usnesení argumentoval jinak. Nejvyšší soud tudíž podle stěžovatele posuzuje, zda jednání naplňuje znaky toho kterého trestného činu, na základě vlastního uvážení podle "vhodnosti" v dané věci. Tím však zasahuje do jeho práva na řádný proces, zejména do zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. 8. Stěžovatel dále poukazuje na konkrétní rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl v případech stejné a dokonce závažnější trestné činnosti uložen podstatně nižší trest, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 1768/22 a ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259), které se týkají zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a na nález ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), v němž měl Ústavní soud zdůraznit, že uložený trest by měl splňovat podmínku proporcionality. Upozorňuje, že již v dovolání namítl, že uložený trest je nepřiměřený, resp. neodpovídající výši ukládaných trestů, přičemž má za to, že s ohledem na vysoký peněžitý trest, který již zaplatil, absenci škody i polehčující okolnosti podle § 41 písm. a) a e) trestního zákoníku, které mají spočívat v jeho vysokém věku, dosavadní bezúhonnosti, blízkém vztahu k zůstavitelce a rozrušení z její smrti, byl namístě postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. 9. Zdůrazňuje, že jednal pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, nastalých v důsledku úmrtí jeho životní partnerky, se kterou vedl společnou domácnost a tvořil společné majetkové hodnoty, byť tyto byly formálně evidovány na zůstavitelku, a že pouze jednal z důvodu splnění jejího posledního přání. Podle stěžovatele, odkazujícího i na nálezy Ústavního soudu dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23, ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 (N 257/55 SbNU 479) a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 284/12 (N 96/65 SbNU 295), obecné soudy v daném řízení nerespektovaly zásadu proporcionality ukládání trestů a zásadu ultima ratio. 10. Stěžovatel vznáší i námitku porušení práva na řádný proces. V souvislosti s ní uvádí, že od roku 1990 žili se zůstavitelkou ve společné domácnosti v B. a v Německu, pořídili si družstevní byt v P. a společně investovali do cenných papírů a movitého majetku. Tvrdí, že zůstavitelka nechtěla veškerý majetek odkázat poškozenému, přičemž opakuje, že jen chtěl naplnit její poslední přání, odmítaje, že by se předmětného jednání dopustil ze ziskuchtivosti, jelikož je materiálně zabezpečen. Obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval za účelem prokázání svého úmyslu, tj. naplnit jen partnerčinu vůli, a že svůj postup nedostatečně zdůvodnily, když již předem předkládaly svá skutková zjištění, která by dokazování přineslo. 11. Stěžovatel dále tvrdí, že neměl v úmyslu páchat trestnou činnost, odmítá, že by padělal poslední vůli zůstavitelky a její podpis. Namítá, že obecné soudy nevysvětlily, v čem mělo "uvedení v omyl" poškozeného spočívat, s tím, že je patrné, že těžiště právní kvalifikace neleží v posouzení jeho vztahu k poškozenému, ale k notáři, resp. k soudnímu řízení, a tudíž se prý podstata věci posunula do možného "zmanipulování dědického řízení". Napadená rozhodnutí z tohoto důvodu považuje za nepřezkoumatelná. 12. Stejnou vadou podle stěžovatele trpí napadená soudní rozhodnutí v části, kde se obecné soudy vypořádávají s jeho námitkou, že nevěděl, že svědek nemůže alografní závěť podepsat ("osvědčit") až po smrti zůstavitele. Obecné soudy možnost negativního právního omylu totiž vyloučily jen s obecným poukazem na jeho vzdělání a praxi, ovšem dědické právo je složitý soubor norem a jeho znalost nelze u každé vysokoškolsky vzdělané