II.ÚS 1715/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1715/24 ze dne 9. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o spojených ústavních stížnostech stěžovatelů 1) V. M., zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem, sídlem Roháčova 1095/77, Praha 3 - Žižkov, 2) I. R., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, 3) T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 - Vinohrady, 4) P. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 8 Tdo 1198/2023-10708, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2023 č. j. 4 To 3/2023-9978, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 sp. zn. 10 T 9/2020, nečinnosti Městského soudu v Praze a o návrhu stěžovatele 4) na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. H., O. J., D. T., A. T., F. Š., Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé, každý samostatně, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 1715/24 [§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř.] o spojení věcí. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 č. Org. 1/24 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Jan Svatoň, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Současně Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost dalšího spoluobviněného byla již samostatně jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1786/24. 2. Z ústavních stížností a připojených rozhodnutí plyne, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") výrokem A byli stěžovatelé 1) a 3) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, stěžovatel 2) byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a stěžovatel 4) byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel 1) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, vyměřený jako 300 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč; dále trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti ve výši 2 340 EUR, zajištěné při domovní prohlídce a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 8 let. 4. Stěžovatel 2) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč, vyměřenému jako 200 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 4 let. 5. Stěžovatel 3) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč, vyměřenému jako 250 denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 5 let. 6. Stěžovatel 4) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let; dále k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, vyměřenému jako 100 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní korporaci na dobu trvání 3 let. 7. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Výrokem III napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byla odvolání všech stěžovatelů zamítnuta jako nedůvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, která byla Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta. 9. Všichni stěžovatelé se měli trestných činů dopustit jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně pak tím (zkráceně řečeno), že (společně s již dříve pravomocně odsouzenými osobami) ve zdaňovacím období leden 2016 až prosinec 2018, po předchozí vzájemné dohodě, ve vzájemné součinnosti v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (DPH) vytvořili na základě simulovaných obchodních vztahů dodavatelsko-odběratelské řetězce společností, do kterých byly účelově začleňovány různé ekonomicky nečinné společnosti, na které fiktivními odečty u DPH z nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění (fiktivních plnění) povinný daňový subjekt přenášel daňovou povinnost až na "ztracené" společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tato společnost je povinna DPH odvést do státního rozpočtu, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede a podíleli se na zkrácení daňové povinnosti ke škodě českého státu zastoupeného příslušnými správci daně na dani z přidané hodnoty takto: stěžovatel 1) ve výši 27 48 973,69 Kč, stěžovatel 2) ve výši 7 078 189,47 Kč, stěžovatel 3) ve výši 11 603 794,34 Kč a stěžovatel 4) ve výši 796 089 Kč. II. Námitky stěžovatelů 10. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech namítají porušení zejména čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 11. Stěžovatel 1) v ústavní stížnosti uvedl, že v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání namítal zásadní procesní pochybení, kdy soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 213 trestního řádu a neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy opatřené policejním orgánem a založené ve spise. Stěžovatel navrhoval přehrání odposlechů telekomunikačního provozu v jednotlivých podáních konkretizovaných a na těchto návrzích trval po celou dobu konání hlavního líčení i odvolacího řízení. Soud prvního stupně sice v napadeném rozsudku konstatoval, že provedl přehrání jen některých navržených odposlechů, nicméně následně dospěl k závěru, že přehráváním těchto "nezájmových" odposlechů by nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro posouzení věci a že stěžovatel přesvědčivě nevyložil, co ve věci relevantního by měly další navržené záznamy prokazovat. Proto soud prvního stupně tyto důkazní návrhy zamítl. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, který se více méně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Stěžovatel je však přesvědčen, že soud prvního stupně zamítnutím důkazních návrhů porušil § 213 odst. 2 trestního řádu a tím poškodil stěžovatele na jeho procesních právech. I když je možné dát za pravdu soudům obou stupňů v tom, že je věcí soudu, aby zvážil, které důkazy je nutno provést, a které lze považovat za irelevantní či nadbytečné, nicméně pokud je takový důkaz soudem dle § 213 odst. 1 trestního řádu předložen stranám a pokud podle § 213 odst. 2 trestního řádu obžalovaný navrhl provedení takového důkazu, pak dle názoru stěžovatele nemá soud možnosti výběru, zda-li důkaz, na jehož provedení obžalovaný trvá, provede či neprovede. Soud je povinen takový důkaz provést. Stěžovatel dále tvrdí, že také odmítnutím provedení výslechu navrhovaných svědků k prokázání uskutečnění fakturovaných zdanitelných plnění pro nadbytečnost soudy obou stupňů došlo k porušení