II.ÚS 1721/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1721/25 ze dne 26. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky N. F., zastoupené Mgr. Liborem Krejčím, advokátem, sídlem Pražská 1279/18, Praha 15 - Hostivař, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2025 č. j. 54 Co 145/2025-62, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého D. W. a K. W., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka (dále též" "sociální matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých práv na ochranu rodičovství a rodiny, ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, jakož i práva na rovnost účastníků v řízení a spravedlivý proces. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka žila v letech 2019 až 2023 v partnerském vztahu s druhou vedlejší účastnicí. V lednu 2022 se po umělém oplodnění druhé vedlejší účastnici (matce) narodil první vedlejší účastník (nezletilý), o kterého obě ženy pečovaly ve společné domácnosti až do září roku 2023, kdy se matka s nezletilým odstěhovali. 3. Od roku 2025 matka stěžovatelce neumožňovala kontakt s nezletilým. Stěžovatelka proto navrhla vydání předběžného opatření k úpravě styku. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 10. 3. 2025 č. j. 50 Nc 9001/2025-12 předběžným opatřením umožnil stěžovatelce stýkat se s nezletilým jedenkrát za měsíc od čtvrtka od 12 hodin do neděle do 18 hodin. Obvodní soud návrhu vyhověl, neboť považoval za nezbytné stěžovatelce jako osobě blízké umožnit podle § 927 občanského zákoníku přiměřený styk, aby nezletilý nepřišel o vytvořený citový vztah se sociální matkou, jehož ztráta by pro dítě znamenala újmu. 34 Městský soud v Praze nato k odvolání matky změnil uvedené usnesení obvodního soudu tak, že se předběžným opatřením umožňuje styk stěžovatelky s nezletilým jen každou jednu sobotu v měsíci od 9 do 18 hodin. I podle městského soudu bylo nezbytné stěžovatelce kontakt s nezletilým umožnit, avšak obvodní soud styk upravil v rozsahu, který by náležel spíše rodiči než osobě blízké ve smyslu § 927 občanského zákoníku. Jako základní forma styku je zde chápána spíše návštěva, nikoli déletrvající styk. ´ 5. Z připojeného opatrovnického spisu Ústavní soud zjistil, že předběžně vykonatelným rozsudkem ze dne 11. 7. 2025 obvodní soud ve věci samé rozhodl tak, že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilým stýkat každý třetí týden v měsíci od čtvrtka od 15 hodin do neděle 18 hodin, a dále na 17 dní každý srpen. Shledal, že v nejlepším zájmu nezletilého je, aby měl nezletilý kontakt se stěžovatelkou, protože je jeho bývalou sociální matkou; je v nejlepším zájmu nezletilého, aby s ní rozvíjel vztahy, protože v jeho životě měla důležitou úlohu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že je rodnou sociální matkou nezletilého; jinou nezletilý již mít nebude. Zúžení rozsahu kontaktu stěžovatelky s nezletilým odporuje nejlepšímu zájmu nezletilého, efektivně znemožňuje a narušuje rodinný život stěžovatelky a nezletilého. Rozhodování o předběžném opatření má být v opatrovnických věcech vedeno stejnými principy jako rozhodování ve věci samé (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16). Napadenému usnesení chybí náležité odůvodnění, zda byl nejlepší zájem nezletilého zohledněn a zda byl předním hlediskem pro rozhodování. 7. Městský soud nezohlednil, že nezletilý je zvyklý na mnohem větší rozsah kontaktu se stěžovatelkou, je zvyklý u ní několikrát za sebou přespávat, že stěžovatelka plní v životě nezletilého specifickou roli sociální matky, že se určením takto úzkého styku může narušit kontinuita kontaktu stěžovatelky a nezletilého, a to mimo jiné z důvodu nízkého věku nezletilého, a že takto krátký styk mu činí psychickou újmu. Není přitom sporu o tom, že stěžovatelka a matka spolu žily v partnerském soužití jako osoby stejného pohlaví a že se nezletilý narodil ještě do tohoto vztahu. Údaj o otci není v rodném listě uveden, stěžovatelka po jeho narození vypomáhala s jeho péčí a pokračovala tak i po ukončení soužití s matkou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Z ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu plynou konkrétnější požadavky pro rozhodování v řízení o nařízení předběžného opatření v opatrovnických věcech. Ústavní soud vychází ve své judikatuře z předpokladu, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření nelze řešit důvodnost uplatněného nároku a že není dán prostor pro dokazování všech skutečností rozhodných pro konečné rozhodnutí ve věci; řízení se vyznačuje požadavkem rychlosti a operativnosti (srov. usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2285/20). V řízení o předběžném opatření se skutečnosti zásadně osvědčují; při dokazování postačí převažující pravděpodobnost určité relevantní skutečnosti. 11. Při nařízení předběžného opatření musí mít obecný soud prokázány (pouze) obecné předpoklady pro nařízení předběžného opatření plynoucí ze zákona, tedy naléhavost zatímní úpravy poměrů. Ta musí být prokázána, vše ostatní může být pouze osvědčeno. Uvedené platí i v opatrovnických věcech (viz např. bod 38 nálezu ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2225/23). Ústavní soud je proto u hodnocení podmínek pro nařízení předběžného opatření jako opatření dočasného charakteru zdrženlivější; soustředí se jen na existenci zákonného podkladu, příslušnost rozhodujícího orgánu, jakož i vyloučení svévole [srov. např. bod 21 nálezu ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20 (N 23/104 SbNU 270)]. Ovšem i v řízení o předběžném opatření je třeba hodnotit věc s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte jako předního hlediska rozhodování v záležitostech nezletilých [viz bod 49 nálezu ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22 (N 102/113 SbNU 184)]. 12. V nynější věci Ústavní soud přes jisté pochybnosti neshledal v rozhodnutí městského soudu kvalifikované pochybení, jež by mělo ústavněprávní rozměr, a to zejména vzhledem k meritornímu rozhodnutí, které bylo v mezidobí vydáno a kterým byl upraven styk sociální matky s dítětem. Úvahy městského soudu o vztahu stěžovatelky k nezletilému jako "pouhé" osobě blízké mohou oprávněně vzbuzovat dojem, že pro městský soud nepřipadá v úvahu, aby stěžovatelce, která není biologickou matkou nezletilého, přiznal, byť jen obdobné, postavení jako rodiči, přestože její faktická sociální role vůči nezletilému s ohledem na vztah s matkou může být rodiči podobná (jak ostatně shledal obvodní soud v rozhodnutí ve věci samé po provedeném dokazování). 13. Ústavní soud k tomu považuje za nutné připomenout judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které existuje mezi stejnopohlavními páry rodinný život stejně jako mezi heterosexuálními páry [§ 94 rozsudku ze dne 24. 6. 2010 ve věci Schalk a Kopf proti Rakousku č. 30141/04, § 103 rozsudku ze dne 21. 7. 2015 ve věci Oliari a další proti Itálii č. 18766/11 či bod 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (N 116/85 SbNU 879)]. Evropský soud pro lidská práva rovněž chápe ve své praxi rodinu na základě skutečné povahy vztahů mezi dotčenými osobami, a to i nezávisle na biologických či právních vazbách (§ 148 rozsudku velkého senátu ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii č. 25358/12 či § 59 rozsudku ze dne 18. 5. 2021 ve věci Valdís Fjölnisdóttir a další proti Islandu č. 71552/17). 14. Stejně tak nelze akceptovat úvahy městského soudu o rozsahu styku, který podle něj má osobám blízkým ve smyslu § 927 občanského zákoníku náležet snad jen ve formě návštěv. Takto omezené právo osob blízkých na styk s dítětem ze zákona nevyplývá. Předním hlediskem je zde nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a zákon rozhodně nebrání širšímu styku ani blízkým osobám. Také u kategorie osob blízkých podle § 927 občanské