II.ÚS 1728/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1728/24 ze dne 10. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 33 Cdo 841/2023-679, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 47 Co 125/2022-649 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. května 2022 č. j. 105 C 37/2016-592, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že nynější věc se týká žaloby stěžovatelky na obnovu řízení. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") původně zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi, tehdy advokátovi, na zaplacení 3 200 000 Kč s příslušenstvím jako vydání úschovy rozsudkem ze dne 8. 8. 2018 č. j. 105 C 37/2016-249. Ten potvrdil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2019 č. j. 47 Co 213/2018-348. 3. Obecné soudy tehdy neuvěřily tvrzení stěžovatelky, že od ní vedlejší účastník přijal peníze do advokátní úschovy. Zjistily, že jednatel stěžovatelky částku zapůjčil synovi vedlejšího účastníka; šlo o zastřené právní jednání. Vedlejší účastník o transakcích na svém účtu nevěděl. Stěžovatelka tehdy ani nebyla jeho klientkou. Vedlejší účastník sice porušil svoji prevenční povinnost, protože umožnil manipulace na svém účtu. Újma stěžovatelky (že syn vedlejšího účastníka nevrátil zápůjčku) však nevznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatelka i vedlejší účastník proto postrádají věcnou legitimaci. Obecné soudy se tehdy mimo jiné zabývaly též informacemi z trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi a jeho synovi. Věc řešil rovněž Ústavní soud usnesením ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3619/19 s tím, že ústavní stížnost stěžovatelky tehdy odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 4. V roce 2021 stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení s tím, že v trestním řízení vyšly najevo nové skutečnosti, které činí dosavadní výpovědi synů vedlejšího účastníka nevěrohodnými. Zjistilo se totiž, že vedlejší účastník a jeho syn zpronevěřili peníze z advokátních úschov ve více případech. Okresní soud však žalobu na obnovu řízení napadeným usnesením zamítl. K odvolání stěžovatelky je pak potvrdil krajský soud napadeným usnesením. Podle obecných soudů se trestní stíhání přímo netýkalo nynější věci. Zjištěné okolnosti sice mohou činit nevěrohodnými výpovědi některých svědků, avšak rozhodnutí ve věci samé se opírá též o e-mailovou komunikaci, z níž je zřejmé, že úmyslem stěžovatelky při poskytnutí požadované částky byla zápůjčka synovi vedlejšího účastníka. Nadto bylo trestní stíhání vedlejšího účastníka a jeho syna zahájeno již v roce 2019, a s tam zjištěnými okolnostmi se krajský soud vypořádal již v rozhodnutí ve věci samé. Obžalobou se nebylo možné zabývat, protože byla vypracována a předložena až tři roky po právní moci rozhodnutí ve věci samé. 5. Dovolání stěžovatelky poté odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu převážně nevymezila předpoklady přípustnosti, jak vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu; stěžovatelka neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, ani neupřesnila, v čem má spočívat chybné dokazování provedené soudy nižších stupňů. Její žalobní tvrzení jsou založena na námitce, že nové poznatky z trestního řízení zpochybňují věrohodnost svědků, avšak těmito námitkami se soudy zabývaly již v původním řízení. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že obecné soudy měly zhodnotit rozšíření trestního stíhání a obžalobu, a zda odsouzení vedlejšího účastníka a jeho syna může přivodit stěžovatelce příznivější rozhodnutí v nynější věci. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že jí obecné soudy upřely právo na obnovu řízení. Selektivně hodnotily důkazy, věc hodnotily povrchně. Okresní soud nedovolil stěžovatelce doplnit dokazování o nové poznatky z trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi a jeho synovi (finanční analýzy z policejního spisu), které prokazují, že stěžovatelka je obětí trestného činu. Obecné soudy popírají význam vyšetřování pro oběti trestné činnosti, protože znemožňují zohlednit tyto poznatky v civilním řízení. Stěžovatelka přitom nárok na náhradu škody uplatnila i v trestním řízení. Obecné soudy se nezabývaly ani obžalobou s ohledem na uplynutí tříleté tzv. objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Tím však lhůtu nepřípustně rozšířily na možnost žalobu doplnit čímkoli, co později vzniklo. Stěžovatelka zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 1059/12 (N 112/69 SbNU 825), podle kterého nezohlednění poznatků z trestního řízení v řízení o žalobě na obnovu řízení představuje porušení ústavně zaručených práv žalobce. 7. Závěry krajského soudu jsou dále vnitřně rozporné, protože ten sice tvrdí, že nové skutečnosti pro obnovu řízení dány nejsou, avšak připouští, že šlo o pokračující trestnou činnost. Nezohlednil stěžejní námitky stěžovatelky o tom, že je uvedena jako poškozená v obžalobě. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že předložila konkrétní rozpor závěrů krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, což však Nejvyšší soud neposoudil. Nepřihlédl ani k dvěma doplněním dovolání. Požadavky Nejvyššího soudu na formulaci předpokladů přípustnosti dovolání jsou přehnaně formalistické. V obdobné věci též Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1426/23 (o ústavní stížnosti směřující proti odsuzujícím rozhodnutím jiného advokáta za zpronevěru svěřených finančních prostředků na advokátních úschovách) uvedl, že tvrzení odsouzeného o "nezaviněné ztrátě vlivu" jej nevyviňují ze zpronevěry. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario, k vyčerpání těchto prostředků viz též sub 10 níže). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Pro vypořádání věcných námitek stěžovatelky je určující, jak Nejvyšší soud vyřídil dovolání stěžovatelky; bylo-li by totiž jako celek odmítnuto pro chybějící řádné vymezení předpokladů přípustnosti, nelze se obsahem předcházejících rozhodnutí zabývat [srov. bod 61 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)]. V nynější věci přitom není zcela zřejmé, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, nebo protože je neshledal přípustným. Odmítnutí dovolání totiž spočívá zejména na tom, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti, současně však Nejvyšší soud uvedl, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se však v napadeném usnesení rovněž (byť stručně, leč výstižně) vypořádal s argumentací stěžovatelky s tím, že se jí vymezené právní otázky netýkají rozhodných závěrů napadeného rozsudku krajského soudu, respektive že stěžovatelka neformuluje právní otázku, na jejímž řešení je toto rozhodnutí založeno. Z toho důvodu, nadto s přihlédnutím k požadavku vykládat procesní předpokl