II.ÚS 1733/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1733/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Pavla Straky, zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 ? Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 20 Cdo 1271/2020-338 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 40 Co 351/2019-312 a s usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. prosince 2018 č. j. 22 EXE 28/2016-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Petrem Jarošem, exekutorský úřad Chrudim sp. zn. 129 EX 53/16 a rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení. Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení okresního soudu, neboť se zcela ztotožnil s jeho závěry a zároveň uložil stěžovateli zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 27 128 Kč. 3. Nejvyšší soud usnesením dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že není opodstatněné a stěžovateli uložil nahradit náklady řízení povinnému ve výši 26 765,20 Kč. Dovolání stěžovatele bylo přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pro dosud neřešenou otázku ? ochrana dlužníka v souvislosti s postoupením téže pohledávky více osobám. Podle názoru Nejvyššího soudu je tak třeba dát krajskému soudu za pravdu v tom, že v nyní řešené věci je rozhodující, že povinný jednal s postupníkem, o kterém se kvalifikovaným způsobem dozvěděl nejdříve (oznámení cese 19. 9. 2014). Uzavřel následně s postupníkem dohodu (15. 10. 2014), na jejímž základě plnil. Povinný byl a je v posuzovaném případě chráněn proti nároku jiného věřitele (byť pravého) dle § 1882 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), protože částečně dluh splnil a částečně jiným vyrovnáním se zprostil závazku. Je nepodstatné, že dohoda zahrnovala částečné prominutí dluhu dle § 1995 a násl. občanského zákoníku či zda se jednalo o jiný institut zániku závazku. V řízení bylo prokázáno, že dlužník se s nepravým věřitelem ohledně svého závazku určitým, srozumitelným a právně dovoleným způsobem vypořádal. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel se domnívá, že v řízení před okresním soudem, krajským soudem a Nejvyšším soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, neboť dospěly ke zcela nesprávnému posouzení existence závazku a zániku pohledávky v případě, že s ní disponuje nepravý věřitel. Stěžovatel rekapituloval průběh předchozího řízení takto. K návrhu stěžovatele byla exekuce vedena od 11. 1. 2016 podle vykonatelného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 3. 3. 2010, vydaného pod sp. zn. NZ 27/2010, N 32/2010, notářkou v Šumperku Mgr. Jitkou Heinzovou, za účelem uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 371 500 Kč. V průběhu řízení povinný navrhl zastavení exekuce z důvodu, že původní věřitel IS, Design CZ, s. r. o., 4, IČ 28985028 (dále též "postupitel"), postoupil pohledávku smlouvou ze dne 19. 9. 2014 společnosti GRAND BASSAM Ltd. (dále též "postupník"), které povinný po oznámení skutečnosti postoupení pohledávky závazek v dohodnuté částce 40 000 Eur zaplatil (na základě dohody s postupníkem o splnění dluhu ze dne 15. 10. 2014). Z výsledků dokazování před okresním soudem (s nimiž se krajský soud ztotožnil) po skutkové stránce vyplynulo, že vymáhaná pohledávka byla postupována ve třech případech, nejprve dne 13. 5. 2013 smlouvou mezi postupitelem IS Design CZ, s. r. o., a Mgr. Martinem Peškem, advokátem (uvedené postoupení nebylo povinnému oznámeno ani prokázáno), následně dne 19. 9. 2014 mezi postupitelem a postupníkem (viz shora) a naposledy dne 31. 12. 2015 mezi Mgr. Peškem a oprávněným, přičemž o posledním postoupení se povinný dozvěděl až z návrhu na nařízení exekuce. Postupník a povinný se písemně dne 15. 10. 2014 dohodli, že uhrazením částky 40 000 Eur (ve dvou splátkách) bude dluh v celém rozsahu splněn. 5. Stěžovatel tvrdil, že řízení bylo zatíženo vadami, kdy se soudy řádně nevypořádaly s uplatněnými námitkami a nesouhlasí s jejich hodnocením a právními závěry a s tím, jak vyložily klíčové otázky. Stěžovatel zpochybnil, že by dlužníkem byla splněna pohledávka nepravému věřiteli a tvrdil, že neproběhlo ani žádné jiné vyrovnání a nárok stěžovatele je tak oprávněný. Stěžovatel zpochybnil, že by se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení po nepravém věřiteli, když plnění mezi dlužníkem a nepravým věřitelem prokazatelně neproběhlo. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); nález ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73); nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)] a navrhl, aby nálezem Ústavního soudu byla napadená rozhodnutí zrušena. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti obecných soudů je zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Obdobně bude soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva ? jehož náprava není úkolem Ústavního soudu ? nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07 (N 74/45 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1671/08 (N 191/51 SbNU 321), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 45), nález ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07 (N 206/47 SbNU 647), nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), dostupné in http://nalus.usoud.cz]. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Obdobně to platí i pro rozpory mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy nutnými k jeho zjištění. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnu