II.ÚS 1735/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1735/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Blížencové, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2022 č. j. 22 Cdo 3579/2021-206, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 19. ledna 2021 č. j. 54 Co 55/2020-126 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 12 C 66/2019-72, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 1. července 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena stěžovatelce ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry. 3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka v postavení žalobkyně domáhala postupem dle § 80 o. s. ř. u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "soud prvního stupně") určení, že pan Lubomír Blíženec (dále jen "vedlejší účastník) není vlastníkem žádného spoluvlastnického podílu na v žalobě specifikovaných nemovitostech v k. ú. V. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi, kteří jsou i nadále manželé, bylo v únoru roku 1994 pravomocně soudem zrušeno jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů. V lednu roku 1995 uzavřeli stěžovatelka a vedlejší účastník dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ve které se mimo jiné dohodli, že předmětné nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Návrh na vklad výlučného vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem podali v únoru roku 1998. Proti vedlejšímu účastníkovi (a dalším povinným) jsou vedeny exekuce. Vedlejší účastník je navíc aktuálně v úpadku a bylo mu povoleno oddlužení. Exekuční soud v minulosti při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce prodejem předmětných nemovitostí při řešení předběžné otázky, kdo je jejich vlastníkem, vycházel z právního názoru, že zápis v katastru nemovitostí, v němž je jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí zapsána stěžovatelka, není v souladu se skutečným právním stavem (který má před obsahem katastru nemovitostí přednost). Exekuční soud v tomto ohledu uzavřel, že předmětné nemovitosti jsou ve skutečnosti v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a to na základě zákonné fikce vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 194 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. července 1998, a vycházel proto z oprávněnosti vedení exekuce prodejem ideálních spoluvlastnických podílů ve výši 1/2 na předmětných nemovitostech. 4. Soud prvního stupně určovací žalobu stěžovatelky po jejím věcném projednání zamítl, neboť (stručně řečeno) dospěl k totožným závěrům jako exekuční soud (viz zejm. bod 23 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). 5. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, avšak na základě odlišného právního závěru co do absence naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení, což již samo o sobě činilo dle odvolacího soudu žalobu nedůvodnou (k tomu viz zejm. body 14, 15 a 17 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud měl totiž na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že požadované určení nemůže mít pro ochranu stěžovatelčiných práv žádný praktický význam, neboť otázku (spolu)vlastnictví předmětných nemovitostí již exekuční soud v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce vyřešil, a proto jde v tomto aspektu o věc rozhodnutou. I pokud by tento závěr o věci rozhodnuté neměl platit, tj. za situace, kdy by exekuční soud ještě danou otázku spoluvlastnictví neřešil, ani tak by nebyl dle odvolacího soudu naléhavý právní zájem u stěžovatelky dán, jelikož výrok pravomocného rozsudku vydaného v nyní vedeném (nalézacím) řízení je závazný toliko pro účastníky řízení a v daném rozsahu pak i pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Proto v jiných řízeních, jichž se účastní třetí osoby (jakým jen např. řízení exekuční), by dané určení nebylo pro tyto třetí osoby a tudíž ani pro soudy závazné, a otázka spoluvlastnictví předmětných nemovitostí by se (v případě potřeby) v daných řízeních opět řešila jako otázka předběžná. A konečně odvolací soud při úvaze o absenci naléhavého právního zájmu u stěžovatelky dospěl k závěru, že tento u ní nemůže být dán také proto, že řízení o její žalobě není ve skutečnosti věcí spornou, když vedlejší účastník okolnosti tvrzené stěžovatelkou potvrdil, s podanou žalobou souhlasil a nárok uznal. Další odvolací námitku stěžovatelky, založenou na údajném porušení § 153a o. s. ř. soudem prvního stupně, který i přes uznání nároku vedlejším účastníkem o věci nerozhodl rozsudkem pro uznání, vypořádal odvolací soud s odůvodněním, že není-li dán u stěžovatelky naléhavý zájem na požadovaném určení, nelze vydat rozsudek pro uznání (k tomu viz bod 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu). 6. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř. Jak dovolací soud uvedl v napadeném usnesení, pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodný judikatorní závěr, podle kterého spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Má tomu být tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumávat nemůže. Vzhledem k tomu, že obsahem dovolání stěžovatelky byla dle názoru dovolacího soudu pouze kvalifikovaná námitka směřující proti závěru o překážce věci rozhodnuté (stěžovatelka s odkazem na judikaturu dovolacího soudu sporovala, že by posouzení předběžné otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem v exekučním řízení zavazovalo soud v řízení o určení neexistence spoluvlastnického práva), avšak proti dalším důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, se stěžovatelka nijak vymezit neměla, nezbylo dovolacímu soudu nic jiného, než dovolání odmítnout jako nepřípustné. 7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především popisuje celou genezi věci a uvádí i řadu podrobností týkajících se exekučního řízení. V nezanedbatelném rozsahu jde o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude blíže reprodukovat. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje hlavně polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva, a to konkrétně ustanovení § 80, § 159a a § 153a o. s. ř. a § 2 občanského zákoníku, přičemž závěry, k nimž při užití těchto ustanovení dospěly obecné soudy, stěžovatelka označuje za nesprávné, nezákonné, rozporné s dobrými mravy a vedoucí ke krutosti a bez