II.ÚS 1737/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1737/21 ze dne 8. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VJV INSOLVENCE, v.o.s., se sídlem Petrohradská 1570/5, Praha 10, zastoupené JUDr. Vítem Berkou, advokátem, se sídlem Jánský vršek 323/13, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 75/202l-B-238 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2020, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-232, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 75/2021-B-238 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako bývalé správkyně konkursní podstaty dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2020, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-232 o zrušení konkursu na dlužníka FOUNDEIK, s.r.o., se sídlem Nádražní 50, 783 66 Hlubočky - Mariánské Údolí (dále jen "dlužník"). Stěžovatelka byla dne 19. 5. 2014 usnesením Krajského soudu v Ostravě jako insolvenčního soudu č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-A-9 ustanovena insolvenčním správcem dlužníka, přičemž v tomtéž usnesení soud zjistil úpadek dlužníka a následně povolil jeho reorganizaci. Dne 10. 3. 2015 insolvenční soud vydal usnesení č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B- 50, kterým došlo k zamítnutí reorganizačního plánu a prohlášení konkursu. Insolvenční soud dále usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/ 2014-B-75 zprostil stěžovatelku funkce insolvenčního správce a jmenoval JUDr. Davida Termera (dále jen "vedlejší účastník") novým insolvenčním správcem. Usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-171 ze dne 14. 3. 2018 insolvenční soud schválil stěžovatelce odměnu insolvenčního správce ve výši 3.036.502 Kč. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala k Vrchnímu soudu v Olomouci pro nesouhlas s výší odměny, přičemž jí odvolací soud usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 448/2018-B-188 dne 29. 10. 2018 vyhověl a výrok o odměně insolvenčního správce zrušil. Poté insolvenční soud usnesením č.j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-193 ze dne 12. 2. 2019 schválil konečnou zprávu vedlejšího účastníka jako nového insolvenčního správce, jejímž obsahem bylo také rozdělení odměny mezi stěžovatelku a vedlejšího účastníka. Stěžovatelce mělo připadnout 1.214.601 Kč a vedlejšímu účastníkovi 6.882.739 Kč. Stěžovatelka se odvolala i proti tomuto usnesení, které bylo Vrchním soudem v Olomouci usnesením, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 255/2019-B-203 ze dne 28. 6. 2019 ve výroku o rozdělení odměny insolvenčním správcům zrušeno a v tomto rozsahu vráceno insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenční soud vydal dne 17. 12. 2019 další usnesení o odměně správce, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-207, kterým přiznal stěžovatelce odměnu 2.734.069 Kč a vedlejšímu účastníkovi 5.363.271 Kč. Proti tomuto usnesení se odvolala jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník. Vrchní soud v Olomouci dne 30. 4. 2020 rozhodl usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014 2 VSOL 112/2020-B-219 o změně napadeného usnesení a stěžovatelce stanovil odměnu 2.021.503 Kč a vedlejšímu účastníkovi 6.075.837 Kč. Proti tomuto usnesení pak podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. 3. Dne 25. 11. 2020 insolvenční soud rozhodl napadeným usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-232 o zrušení konkursu, neboť dospěl k závěru, že zrušení konkursu nebrání ani dovolání, které oba správci podali proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ohledně jejich podílů na odměně. Dovolací rozhodnutí může maximálně založit pohledávku jednoho insolvenčního správce vůči druhému, kterou by si již jen vypořádali mezi sebou. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, které však vrchní soud napadeným usnesením odmítl, přičemž zdůraznil, že již opakovaně dovodil ve své rozhodovací praxi, že z ustanovení § 309 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá právo podat odvolání proti uvedenému rozhodnutí pouze insolvenčnímu správci a přihlášeným věřitelům. Za existence speciální úpravy obsažené v insolvenčním zákoně pak nelze právo podat odvolání proti předmětnému usnesení dovozovat z obecné úpravy obsažené v ustanovení § 201 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), která dává právo odvolání proti soudnímu rozhodnutí každému účastníkovi řízení, kterým mu byla tímto rozhodnutím způsobena újma (srovnej například usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2016 č. j. KSOL 10 INS 13800/2012, 2 VSOL 755/2016-B-67 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2013 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012, 3 VSOL 620/2013-B-71). V dané věci podala odvolání proti rozhodnutí o zrušení konkursu insolvenční správkyně, která byla pravomocně odvolána z funkce, tedy osoba, která není oprávněna k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí. Z ustanovení § 309 odst. 2 insolvenčního zákona totiž vyplývá, že přiznává právo k podání odvolání pouze stávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, a nikoliv odvolanému či zproštěnému insolvenčnímu správci. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolaná insolvenční správkyně a současný insolvenční správce podali dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které se týká jejích podílů na odměně, neboť tato dovolání aktuálně nemají přímý dopad na rozhodnutí o zrušení konkursu. Nadto byla otázka podílů správců na odměně pravomocně vyřešena v rámci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2020 č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 112/2020-B-219, které nabylo právní moci téhož dne. 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že k zásahu do práva na spravedlivý proces došlo tím, že Vrchní soud v Olomouci odmítl odvolání stěžovatelky proti zrušení konkursu z důvodu nedostatečné aktivní legitimace stěžovatelky v době, kdy ještě nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání ohledně odměny stěžovatelky jako insolvenční správkyně. Stěžovatelka se totiž domnívá, že je-li zrušen konkurs, odpadne i základní podmínka řízení pro další rozhodování o odměně insolvenčního správce. Pokud by pak obstálo i před Ústavním soudem zrušení konkursu, stěžovatelka se domnívá, že dovolací soud by již nemohl napadené usnesení o odměně zrušit a vrátit věc nižším soudům. V daném případě se sice formálně stěžovatelka na dovolací soud obrátit mohla a dovolací řízení také probíhá, avšak následkem zrušení konkursu již podle ní výsledek dovolacího přezkumu není způsobilý ovlivnit její situaci. Z toho důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že měl odvolací soud vykládat účastenství extenzivně a přiznat jej i stěžovatelce jako bývalé insolvenční správkyni. Stěžovatelka se odvolává na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který v usnesení KSUL 45 INS 1285/2008 1 VSPH 42/2009-B-52 ze dne 18. 5. 2009 uvedl: "byť věřitel, jenž uplatňuje pohledávku s právem na uspokojení za podstatou (dle §168 nebo 169 IZ), není osobou, jež by byla podle § 309 odst. 2 IZ oprávněna odvolání proti usnesení o zrušení konkursu pro nedostatek majetku dle § 308 odst. 1 písm d) IZ podat. Je nutno mu právo takového odvolání přiznat za situace, kdy o jeho tvrzené přednostní pohledávce nebylo dosud v konkursu zákonem předpokládaným způsobem definitivně rozhodnuto, ač se tak stát mělo." Porušením práva na spravedlivý proces stěžovatelky jako insolvenční správkyně je však nejen to, že odvolací soud upřel stěžovatelce aktivní legitimaci k odvolání proti usnesení o zrušení konkursu, ale v širším smyslu také samo zrušení konkursu v situaci, kdy stále ještě probíhá řízení o jejím dovolání. Dále stěžovatelka uvádí, že neméně významný je i zásah do jejího práva vlastnit majetek. Stěžovatelka se totiž domnívá, že jí bylo předčasným rozhodnutím o ukončení konkursu, respektive usnesením odvolacího soudu o odmítnutí jejího odvolání, odepřeno právo domáhat se své odměny, čímž má být stěžovatelka krácena i na svých majetkových právech. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní pros