II.ÚS 1739/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1739/24 ze dne 19. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 25 Cdo 1769/2023-471, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2023 č. j. 36 Co 395/2022-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. srpna 2022 č. j. 28 C 34/2015-416, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice v Motole, sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5 - Motol, a obchodní společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po první vedlejší účastnici jako žalované uložení povinnosti zaplatit stěžovatelce částku ve výši 22 000 000 Kč (výrok I.). Výroky II. - IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení (pozn. na straně žalované vystupovala v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice, která má v řízení před Ústavním soudem postavení druhé vedlejší účastnice). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil, v nákladových výrocích II. a IV. rozsudek změnil a v nákladovém výroku III. rozsudek obvodního soudu potvrdil ve správném znění (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že nároky stěžovatelky na odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění a nemajetkové újmy spočívající v ohrožení a porušení osobnosti stěžovatelky, které jí měly vzniknout v souvislosti s tvrzeným pochybením první vedlejší účastnice při poskytování zdravotní péče plánovanou reoperací plicní chlopně, nejsou důvodné. První vedlejší účastnice ve věci poskytování pooperační zdravotní péče stěžovatelky nepochybila a postupovala v souladu s doporučeními a terapeutickými postupy. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelkou položených otázek přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud dále konstatoval, že stěžovatelkou tvrzená rozpornost odůvodnění rozsudku městského soudu je svou povahou námitkou vady řízení, přičemž takovou námitkou se Nejvyšší soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani z důvodu namítaného porušení základních práv a svobod. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl s argumentem, že stěžovatelkou tvrzená rozpornost odůvodnění rozsudku městského soudu je svou povahou námitkou vady řízení, přičemž k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Uvedená argumentace Nejvyššího soudu je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, především se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), ve kterém se uvádí, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Právě s ohledem na uvedený právní názor pléna Ústavního soudu stěžovatelka v dovolání namítala rozpory mezi procesním postupem městského soudu na straně jedné a na straně druhé se závaznými právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v jeho nálezech, které v dovolání konkrétně označila, citovala a ve vztahu k nim formulovala relevantní otázky procesního práva. Stěžovatelka dále poukazuje na právní názor Ústavního soudu, podle kterého již sama skutečnost, že se obecný soud nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí [srov. nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), bod 3, či nález ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 774/2018 (N 34/92 SbNU 348), bod 20]. V řízení, v němž se stěžovatelka domáhala přiznání náhrad v souvislosti s nevyužitím v zařízení první vedlejší účastnice dostupných diagnostických metod, a to právě k včasné detekci příznaků mozkové ischemie a mozkového edému, jednak náhrad v souvislosti s pozdní reakcí první vedlejší účastnice na již přítomné známky poruchy vědomí stěžovatelky po ukončení její sedace, včetně opožděného zahájení léčby mozkového edému. Obvodní soud řadu stěžovatelkou včas označených a k důkazu do spisu založených relevantních listinných důkazů (dokládající diagnostické metody v zařízení první vedlejší účastnice dostupné, dokládající čas provedení CT vyšetření mozku stěžovatelky) opominul. Jeho skutková zjištění, mimo jiné právě v otázkách časových, jsou dílem rozporuplná, dílem jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jakož i s důkazy zcela opominutými, přičemž tyto v odvolání i v dovolání stěžovatelkou explicitně namítané vady nebyly městským soudem ani Nejvyšším soudem adekvátně reflektovány. 6. Stěžovatelka dovozuje, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivou náhradu způsobené újmy za podmínek a postupů stanovených zákonem, zaručené čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, dále byl porušen princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, jakožto jedné ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby zaručovaného čl. 31 Listiny, a bylo rovněž porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva