II.ÚS 174/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 174/22 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2021, č. j. 9 To 201/2021-864, jímž se podle § 262 trestního řádu nařizuje, aby věc byla u soudu prvního stupně projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označené části rozhodnutí s tvrzením, že jí byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel byl obviněn ze zločinu podvodu, kterého se měl dopustit tím, že měl využít zdravotního stavu své matky, která nebyla schopna rozpoznat protiprávnost jednání vůči své osobě a byla snadněji ovlivnitelná, a neoprávněně se obohatit o její majetek v částce 721 880 Kč. Obžalovanou ve stejné trestní věci je také sestra stěžovatele, která se dle obžaloby neoprávněně obohatila o majetek své matky v celkové částce 1 203 000 Kč. Neoprávněné obohacení mělo proběhnout v období let 2015-2016. 3. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 13 T 90/2017-503, byl stěžovatel částečně obžaloby zproštěn, přičemž za podvodný převod nemovitostí byl odsouzen ke dvěma a půl letům nepodmíněného trestu a pokutě. Odvolací soud, po nařízeném veřejném zasedání, napadené rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 24. 1. 2019, č. j. 9 To 356/2018-582, a nařídil nalézacímu soudu zabývat se skutečnostmi vyplývajícími z výpovědí svědkyň, které mohou mít vliv na subjektivní stránku jednání obžalovaných. Dále se měl vypořádat s námitkami stěžovatele a státního zástupce. 4. Okresní soud doplnil dokazování výslechem svědků a konstatoval, že není dostatek důkazů, které by prokázaly, že obžalovaní naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a dne 2. 9. 2019 vynesl zprošťující rozsudek v plném rozsahu. Odvolací soud usnesením ze dne 9. 1. 2020, č. j. 9 To 468/2019-689, rozhodnutí nalézacího soudu opět zrušil a nařídil doplnění dokazování výslechem svědků, které by mohly přinést další poznatky o zdravotním stavu poškozené, a také žádal doplnit dokazování ohledně lékařské dokumentace. 5. Nalézací soud doplnil dokazování během hlavního líčení dne 24. 6. 2020, kdy vyslechl soudního znalce, opatrovníka poškozené, příslušníka Policie ČR a sousedky poškozené. Následně vynesl opět zprošťující rozsudek s tím, že není dostatek důkazů, které by prokázaly, že obžalovaní naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a převody majetku odpovídají plánům již z doby za života manžela poškozené. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu usnesením ze dne 17. 12. 2020 opět zrušil z důvodu nelogického vyhodnocení výpovědí svědků, kteří uvedli další informace o zdravotním stavu poškozené a o tom, že obžalovaní o špatném stavu poškozené věděli, a nařídil doplnit dokazování o opatrovnický spis poškozené. 6. Okresní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 14. 4. 2021 obžalované zprostil obžaloby z důvodu nedostatku důkazů s tím, že na jedné straně stojí výpovědi lékařek a na druhé straně výpovědi obžalovaných. Soud je přesvědčen, že jím provedené hodnocení důkazů nepostrádá logickou strukturu a lze dospět k opakovaně prezentovaným závěrům o nevině obžalovaných. Odvolací soud dne 30. 9. 2021 opět rozsudek zrušil, vrátil soudu prvního stupně a zároveň v souladu s § 262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně opakovaně dodržel pravidlo vázanosti právním názorem a pokyny odvolacího soudu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že dokazování doplnil a snažil se o objektivní zhodnocení provedených důkazů. Ostatně toto uznal i odvolací soud v nyní napadeném usnesení. Zároveň ale uvedl, které skutečnosti byly nalézacím soudem přehlédnuty. Tím podle názoru stěžovatele dává podřízenému soudu jasné pokyny k tomu, jaká skutková zjištění má z jednotlivých důkazů vyvodit. Stěžovatel tvrdí, že uvedené skutečnosti nalézací soud nepřehlédl, ale pouze je hodnotil dle svého přesvědčení, tj. jinak, než mu naznačoval odvolací soud. S každou vznesenou námitkou se přitom nalézací soud pečlivě vypořádal. V posledním rozhodnutí dokonce soud prvního stupně uvedl odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice a na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06. Stěžovatel připomíná, že odvolací soud rozhodoval ve věci celkem čtyřikrát, přitom pouze jednou ve veřejném zasedání. Pokud odvolací soud ve věci neprováděl sám dokazování, měl podle § 263 odst. 7 trestního řádu vycházet ze skutkových závěrů prvoinstančního soudu. 8. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že důvody pro řešení problému cestou změny senátu podle § 262 trestního řádu nebyly v posuzované věci dány. 9. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost proti totožnému rozhodnutí odvolacího soudu podala i druhá obžalovaná (stěžovatelova sestra) L. S. Řízení o této ústavní stížnosti bylo vedeno pod sp. zn. III. ÚS 214/22 a dne 28. 2. 2022 Ústavní soud vydal usnesení, kterým její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V nyní projednávané věci stěžovatele Ústavní soud nemá důvod se odchylovat od závěrů tam uvedených. 10. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Podle ustálené judikatury patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu [srov. nález ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271), nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), usnesení ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2832/10]. Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1913/07). 11. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc [nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá z již dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení. 12. Ústavní soud současně akceptuje, že uvedený ústavní princip se neuplatňuje absolutně. Není za všech okolností nutné trvat na projednání věci jediným zákonným soudcem, pokud by to znamenalo (pravděpodobné) porušení jiných významných principů spravedlivého procesu (zejména nestrannosti a nezávislosti soudce), nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů (§ 16 a násl. trestního řádu) nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce). Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem podle § 25 trestního řádu a dále o postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16; a sp. zn. II. ÚS 2317/11; či usnesení sp. zn. II. ÚS 3316/09 ze dne 4. 11. 2010; a sp. zn. III. ÚS 642/08 ze dne 22. 5. 2009). Využití těchto institutů ovšem