II.ÚS 1744/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1744/23 ze dne 10. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GP Legerova 43 s.r.o., IČO: 069 55 444, se sídlem Tyršova 1832/7, Praha 2, zastoupené Mgr. Pavlem Kropáčkem, advokátem Kropáček LEGAL, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Pobřežní 667/78, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2023 č. j. 33 Cdo 3229/2022-1108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2022 č. j. 18 Co 45/2022-1079 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. července 2021 č. j. 10 C 159/2020-1029, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. června 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo zejména do stěžovatelce ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a projednání věci dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do ústavního principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního sporu o zaplacení částky 9 283 918 Kč s příslušenstvím, který proti ní zahájili vedlejší účastníci - manželé Vorobyevovi (dále jen "vedlejší účastníci"). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") žalobě vedlejších účastníků napadeným rozsudkem v převážné části vyhověl; stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 9 132 277 Kč spolu s příslušenstvím a zároveň jí uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Podstata sporu spočívala v situaci, kdy vedlejší účastníci poté, co na základě osmi rezervačních smluv na bytové jednotky v nemovitostním projektu stěžovatelky (a následně osmi smluv o uzavření budoucích kupních smluv - dále jen "smlouvy o smlouvách budoucích") uhradili stěžovatelce celkem částku 9 132 277 Kč, od smluv o smlouvách budoucích pro údajné prodlení stěžovatelky s dokončením jednotek odstoupili a domáhali se vrácení plnění. Soud prvního stupně provedl dokazování, a přestože vedlejším účastníkům meritorně vyhověl, učinil tak z důvodu odlišného od jejich právního posouzení vyjádřeného v žalobě. Soud prvního stupně stručně shrnuto uzavřel, že dané smlouvy o smlouvách budoucích byly smlouvami uzavřenými na dobou určitou ve smyslu § 603 občanského zákoníku, kterážto marně uplynula. Stěžovatelka se v takovém případě smluvně zavázala vrátit vedlejšími účastníky uhrazené částky ve sjednané lhůtě - k tomu podrobně viz body 18 až 22 rozsudku soudu prvního stupně. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně při drobném zpřesnění postavení vedlejších účastníků jako společně a nerozdílně oprávněných jako věcně správný potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení; přitom se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť podle § 237 o. s. ř. nebylo přípustné. 4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně popisuje genezi sporu a některé jeho skutkové souvislosti; jde o okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude blíže reprodukovat. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje zejména polemiku s aplikací podústavního práva, a to konkrétně ustanovení § 118a o. s. ř. Stěžovatelka namítá nedovolené hmotněprávní poučení vedlejších účastníků soudem prvního stupně a rozpor jeho postupu se zásadou projednací, neboť měl vnést do řízení skutečnosti, které ani jeden účastník v rámci svých tvrzeních nepředestřel. Soud odvolací ani soud dovolací pak neměly tyto dle stěžovatelky zásadní procesní vady řízení zhojit, přičemž přinejmenším zčásti její odvolací i dovolací argumentaci ve své podstatě opominuly a řádně se s ní nevypořádaly. 6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, seznámil se s napadenými rozhodnutími obecných soudů a dalších přiložených listin, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Jak Ústavní soud judikuje téměř konstantně, jeho rolí je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základní práv či svobod zaručených jí ústavním pořádkem. Referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost anebo i nezákonnost toho kterého rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž právě až jeho neústavnost. 8. Ústavní soud si v návaznosti na argumentaci stěžovatelky vedle napadeného rozsudku soudu prvního stupně prostudoval především protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 29. června 2021 (dále jen "protokol o jednání"). Jak z rozsudku soudu prvního stupně, tak z protokolu o jednání je zřejmé, že soud prvního stupně "toliko" dospěl k právnímu posouzení věci, které bylo odlišné od žalobní argumentace vedlejších účastníků. 9. Předmětem řízení byl nárok (resp. nároky) na vrácení finančních prostředků uhrazených vedlejšími účastníky stěžovatelce dle smluv o smlouvách budoucích poté, co práva a povinnosti obou stran z nich vzniklé měly zaniknout (přičemž uzavření cílových kupních smluv na jednotky tak, jak byly zamýšleny smlouvami o smlouvách budoucích, ani jedna ze stran netvrdila). Učinil-li soud prvního stupně právní závěr, že ještě před vedlejšími účastníky namítaným odstoupením zanikly závazky z daných smluv o smlouvách budoucích uplynutím času, nelze jeho postup z důvodu odchylky od žalobní argumentace hodnotit jako vadný. K takovému posouzení byl jistě oprávněn, jelikož žalobní argumentací vedlejších účastníků (při respektování žalobního petitu a rozhodných skutkových tvrzení) vázán nebyl - posouzení skutkových zjištění po právní stránce náleží soudu, jenž není omezen právní kvalifikací žalovaného nároku předestřenou žalobcem (na ústavní úrovni k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2009 sp. zn. I. ÚS 343/09). 10. Pokud stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně do řízení v rozporu se zásadou projednací vnesl vlastní nedovolenou aktivitou skutková tvrzení o zániku smlouvy uplynutím času, se kterými vedlejší účastníci do té doby v řízení nepracovali, jde (patrně) o zaměňování postupu, při kterém soud činí skutková zjištění, s postupem, při kterém soud formuluje své právní závěry při subsumpci právě dosažených skutkových zjištění pod odpovídající právní normu či normy: v souzené věci totiž učinily obě strany nesporným jednak samotné uzavření smluv o smlouvách budoucích (tj. podpisy listin, na nichž byly smlouvy vyhotoveny) a jednak jejich úplný obsah; stejně tak učinily nespornými úhrady částek, o jejichž vrácení se jednalo (k obojímu viz zejm. poslední odstavec na straně 2 protokolu o jednání). Vzhledem k tomu, že šlo o skutkové okolnosti - neboť závěr o obsahu smlouvy je skutkovým zjištěním, stejně tak jako závěr o úhradách finančních prostředků - byl soud prvního stupně oprávněn vzít tato shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění již bez dalšího. A učinil-li si pak uvedený soud (tentokráte již právní) závěr, že dané smlouvy byly uzavřeny platně, což se z věci podává - ostatně žádný z účastníků ani opak netvrdil - mohl a měl při svém právním posouzení sporu pracovat s celým textem smluv (tj. se všemi jejich ujednáními) be