II.ÚS 175/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 175/23 ze dne 7. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného Mgr. Petrem Jelínkem, advokátem, sídlem Ovčárecká 311, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2022 č. j. 69 Co 136,188/2022-26, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky v rámci rozhodnutí soudů zákonem stanoveným způsobem, tedy bez zbytečných průtahů. 2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze tento soud jako soud odvolací potvrdil, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve věci žaloby proti státu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu". Podstatou napadeného rozhodnutí městského soudu bylo právní posouzení majetkových poměrů stěžovatele, o nichž nebylo možné usuzovat z nedostatečně vyplněného formuláře o majetkových poměrech. Ve shodě s Obvodním soudem pro Prahu 2 (a jeho usnesením ze dne 4. 10. 2022, č. j. 19 C 16/2022-16) neshledal, že by byly dány zvlášť závažné důvody pro osvobození. II. Argumentace v ústavní stížnosti 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že řádně a úplně vyplnil přiložený formulář zaslaný soudem pro osvobození od soudních poplatků, včetně všech jeho kolonek. Jestliže měl odvolací soud údaje za neúplné, měl stěžovatele vyzvat k jejich doplnění, toto doplnění řádně a přesně specifikovat, v čem vady spatřuje a poskytnout stěžovateli přiměřenou lhůtu k odstranění vad. To však soud neučinil. Podle soudu není možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda skutečně nemá nějaké výdělky, například prostřednictvím brigád. Stěžovatel nicméně neví, jak prokázat negativní skutečnosti (neexistenci výdělků) a soud mu k tomu žádné vodítko (vyjma formulář) ani nedal. Obdobné ani výzvou nepožadoval doložit další podklady, které je možné reálně doložit. Odůvodnění odvolacího soudu stěžovatel považuje za krajně urážlivé, kdy soudy bez příslušných zjištění a důkazů tvrdí, že stěžovatel "přistoupil k hledání zaměstnání laxně". Je přesvědčen, že rozhodnutí soudu nemůže být vystavěno na spekulacích a domněnkách. Rozhodnutí soudu (usnesení) jsou soudci povinni vystavět přesvědčivě na prokázaných faktech, skutkových zjištěních a na logické argumentaci. Ovšem v této věci tak postupováno nebylo. Naopak soud mimo úvahu ponechává, že pro výplatu dávek životního minima jsou zákonem nastaveny poměrně přesné a tvrdé podmínky, přičemž je zřejmé, že pokud mají být žadateli tyto dávky životního minima přiznány, znamená to, že nemá žádnou jinou možnost obživy, ale také nemá žádný ani disponibilní majetek, který by například mohl zpeněžit či pronajmout, aby si mohl zajistit obživu. Obdobně stěžovatel doplňuje, že sama evidence na úřadu práce a její další trvání předpokládá, že stěžovatel musí splnit zákonné podmínky. 4. Stěžovatel je přesvědčen, že řádně a včas požádal o prominutí tohoto poplatku ze zvlášť závažných důvodů, neboť je nemajetný a krom sociálních dávek nemá žádných příjmů, což soudu prostřednictvím zaslaného formuláře a příloh dle pokynu soudu doložil. Oprávněnost nároku stěžovatel dovozuje ze samotného stanoviska Ministerstva spravedlnosti č.j. MSp -1585/2022-ODSK ze dne 14. 2. 2023, kde se podává, že nárok je oprávněný, ale žalobce se má spokojit s omluvou a konstatováním porušení práva, což však stěžovatel nepovažuje za dostatečné. Stěžovatel považuje takové jednání za účelovou snahu neprojednat jeho nárok, případně způsobit další zbytečné průtahy v řízení. Je přesvědčen, že odvolací soud z předchozí úřední činnosti již ví o nemajetnosti žalobce, který nemá prostředky, aby mohl uhradit soudní poplatek. Stěžovatel přitom o osvobození v minulosti (úspěšně) žádal. Považuje takové jednání ze strany Městského soudu v Praze za čistě účelové, které brání průchodu práva, přestože soudy jsou podle čl. 90 Ústavy ČR povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; tedy i právům stěžovatele. III. Posouzení Ústavním soudem 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). 8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to, ani pokud jde o věc samu. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným stanoviskem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. 9. Ústavnímu soudu tak v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti návrhu dospěl. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýva