II.ÚS 1753/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1753/21 ze dne 26. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1a, Praha 3, zastoupeného JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Rubešova 8, Praha, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021, č. j. 28 Cdo 1003/2021-733, Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2021, č. j. 68 Co 423,424/2020-701, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-671 a ze dne 27. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-677; a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021, č. j. 34 C 194/2016-768, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel byl žalovaným v řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle stěžovatele v restitučních sporech, ve své ústavní stížnosti pak namítá, že v důsledku nesprávného posouzení místní příslušnosti obecného soudu v průběhu řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle stěžovatele v tzv. "restitučním sporu" došlo k odnětí stěžovatelova zákonného soudce. Dále brojí proti změně žaloby vedlejším účastníkem, kterou byla rozšířena žaloba o vydání dalších (nových) pozemků. 2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021, č. j. 28 Cdo 1003/2021-733, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2021, č. j. 68 Co 423,424/2020-701, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-671 a ze dne 27. 11. 2020, č. j. 34 C 194/2016-677, jakož i výrokem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021, č. j. 34 C 194/2016-768, měla být dle stěžovatele porušena základní práva stěžovatele podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 3. Právní předchůdce (otec) vedlejšího účastníka podal dne 24. června 2016 k soudu prvního stupně žalobu o nahrazení projevu vůle stěžovatele uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vybraných náhradních pozemků do vlastnictví právního předchůdce vedlejšího účastníka. Při podání žaloby se domáhal vydání náhradních pozemků, které se všechny nacházely v soudním obvodu soudu prvního stupně. Místní příslušnost soudu prvního stupně tak byla založena řádně podle pravidel místní příslušnosti vymezených v § 88 písm. b) o.s.ř. V průběhu řízení právní předchůdce vedlejšího účastníka zemřel, přičemž vedlejší účastník je jeho procesním nástupcem, a to na základě dříve uzavřené darovací smlouvy, jíž byl restituční nárok coby samostatné majetkové právo převeden. 4. Vedlejší účastník poté v pokračujícím řízení o žalobě o nahrazení projevu vůle stěžovatele ve svém vyjádření spojeném se žádostí o změnu žaloby ze dne 6. května 2020 vymezil, že v tomto řízení nadále požaduje po stěžovateli vydání celkem tří náhradních pozemků - pozemku parc. č. 1746/3, kat. úz. Brandýs nad Labem, obec Stará Boleslav - Brandýs nad Labem; pozemku parc. č. 104/18, kat. úz. Měšice u Prahy, obec Měšice; a části pozemku parc. č. 768/70, kat. úz. Letňany, obec Praha. 5. V návaznosti na tuto žádost vedlejšího účastníka o změnu žaloby ze dne 6. května 2020 podal stěžovatel ve svém podání ze dne 15. května 2020 námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně k rozhodování o převodu všech takto nově požadovaných náhradních pozemků, neboť ty se všechny nacházejí mimo jeho soudní obvod. 6. Soud prvního stupně změnu žaloby v celém rozsahu podle výše uvedeného návrhu vedlejšího účastníka připustil dne 23. listopadu 2020 ve svém usnesení ze dne 23. listopadu 2020, č. j. 34 C 194/2016-671, přičemž již v tomto rozhodnutí ve výroku III. tohoto usnesení stěžovatelovu námitku místní nepříslušnosti podanou v písemném podání ze dne 15. května 2020 zamítl pro nedůvodnost a opožděnost. Stěžovatel se následně - z procesní opatrnosti - bránil prostřednictvím námitky místní nepříslušnosti soudu prvního stupně i na jednání ve věci konaném dne 25. listopadu 2020. 7. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnosti napadá výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021, č. j. 34 C 194/2016-768, o připuštění návrhu na změnu žaloby vedlejšího účastníka. Rovněž brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. listopadu 2020 ve výroku III., kterým soud zamítl námitku místní nepříslušnosti stěžovatele, jakož i proti usnesení téhož soudu ze dne 27. listopadu 2020, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele o místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 v projednávané věci. V záhlaví uvedenými rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2021, č. j. 68 Co 423,424/2020-701 a Nejvyššího soudu byla rozhodnutí obvodního soudu týkající se fora potvrzena jako věcně správná. 8. Postup obvodního soudu v restituční věci stěžovatel od počátku shledává v přímém rozporu s principy civilního řízení, zejména s principem rovnosti účastníků řízení před soudem a se zásadou perpetuatio fori. Stěžovatel má za to, že prolomení pravidel o výlučné místní příslušnosti týkající se sporů z práv k nemovitým věcem zásadou perpetuatio fori není v takovém případně přípustné a souladné s Ústavou a Listinou. Stěžovatel tak byl odňat svému zákonnému soudci a řízení se koná u místně nepříslušného soudu v rozporu se zásadami hospodárnosti řízení. Dle názoru stěžovatele se vedlejší účastník domáhal nepřípustné změny žaloby o nově požadované náhradní pozemky. Vůči této změně se stěžovatel nadto nemůže bránit odvoláním, či dovoláním. II. 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutí, jímž se připouští změna žaloby, nepřípustná. 11. Stěžovatel brojí v ústavní stížnosti proti procesnímu rozhodnutí soudu, konkrétně proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že změna žaloby učiněná podáním vedlejšího účastníka ze dne 18. 5. 2021 ve spojení s podáním ze dne 24. 5. 2021 se v souladu s § 95 o.s.ř. se připouští. Dle obsahu ústavní stížnosti má stěžovatel de facto za to, že soud takto rozhodl proti účelnosti a hospodárnosti řízení a takový postup nebyl na místě. Stěžovatel v této souvislosti rekapituluje dosavadní průběh řízení. 12. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti napadenému usnesení o připuštění změny žaloby za situace, v níž dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí. Stěžovatel tak může brojit proti nesprávnému postupu soudu, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí ve věci samé. 13. Stěžovatel tedy ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by proto v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud podrobil usnesení o připuštění změny žaloby meritornímu přezkumu již nyní, neboť ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio a za dané situace tak není její podání namístě. 14. Ústavní soud tedy musel z části odmítnout stížnost pro nepřípustnost, přičemž tak učinil v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou, v níž návrhy na přezkum usnesení týkajících se (ne)připuštění změny žaloby setrvale odmítá (srov. např. následující usnesení, kterými byly takové ústavní stížnosti odmítnuty pro nepřípustnost: sp. zn. IV. ÚS 3216/15, sp. zn. I. ÚS 3438/15, sp. zn. II. ÚS 134/15, sp. zn. IV. ÚS 2036/13, sp. zn. II. ÚS 3217/12, sp. zn. II. ÚS 382/12, sp. zn. III. ÚS 1990/11, sp. zn. III. ÚS 1976/11, sp. zn. II. ÚS 2865/10, sp. zn. IV. ÚS 502/03, obdobně pak také sp. zn. I. ÚS 1092/12 a sp. zn. II. ÚS 1991/11). 15. Ve zbytku - stran vypořádání místní nepříslušnosti, již stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud proto ve zbytku stížnost věcně přezkoumal. III. 16. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva.