II.ÚS 1755/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1755/23 ze dne 27. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Soni Bednářové, zastoupené JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2023, č. j. 3 As 398/2020-73, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2020, č. j. 30 A 137/2018-98, a výtce Městské státní zástupkyně v Brně ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 1 SPR 365/2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Městské státní zástupkyně v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně ("krajský soud") a výtky Městské státní zástupkyně v Brně ("městská státní zástupkyně"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a dále práva zaručená v čl. 21 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Usnesením ze dne 20. 7. 2023 Ústavní soud vyhověl návrhu soudce Jana Svatoně na vyloučení z rozhodování z této věci z důvodu podjatosti; namísto něj proto v tomto řízení rozhodoval Tomáš Lichovník. 3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení v záhlaví označené výtky udělené jí městskou státní zástupkyní. Tato výtka jí byla udělena kvůli neodůvodněným průtahům ve věci vedené pod sp. zn. 4 ZN 2188/2014 (dále jen "spis"), protože v době od 17. 5. 2018 do 18. 6. 2018 v této věci nečinila žádné úkony, byť se ve spise nacházela nevyřízená stížnost poškozeného proti rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci, a také postoupení této stížnosti policií na Městské státní zastupitelství v Brně. 4. Proti uložené výtce podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud žalobu zamítl a konstatoval, že výtka obsahuje právní posouzení a zároveň je nutné na proces uložení výtky klást přiměřené podmínky s ohledem na předcházející komunikaci mezi státním zástupcem a vedením státního zastupitelství. K argumentu stěžovatelky, že s ní nebyla výtka předem projednána, tj. nebylo jí uděleno písemné pozvání, krajský soud uvedl, že stěžovatelka mohla při přiměřené obezřetnosti očekávat, že výtku dostane. Krajský soud sice připustil, že výslovné písemné pozvání stěžovatelky by představovalo "procesně vzorný postup", nicméně podstatné je, že hrozící postih musel být stěžovatelce zřejmý s ohledem na dané okolnosti. Krajský soud rovněž neshledal, že by městská státní zástupkyně chtěla stěžovatelku potrestat za nesplnění závazného příkazu, když se stěžovatelka proti převedení předmětného spisu ohradila (stejný den, kdy jí byl spis přidělen, totiž písemně městské státní zástupkyni sdělila, proč považuje přidělení věci za nepřípustné). Krajský soud podrobně vyložil (srov. zejména bod 33 napadeného rozsudku), že přidělení spisu bylo racionální, nejednalo se o těžkou věc a vedoucí státní zástupkyně stěžovatelce prodloužila interní lhůtu pro vyřízení podání, jež se ve spise nacházelo. 5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou rovněž nyní napadeným rozsudkem. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení principu právní jistoty, jelikož v procesu uložení výtky údajně nebyla předem informována, nemohla se vyjádřit a zároveň výtka údajně neobsahuje právní posouzení. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nepředvídatelně odchýlil od usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41 (www.nssoud.cz). Stěžovatelka dále předestírá svůj právní názor na zásah do výkonu veřejné funkce. Ten prý spočívá v postupu městské státní zástupkyně, která přidělila stěžovatelce dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení vedeném v předmětné věci, byť je stěžovatelka přesvědčena, že nebyla povinna tento dozor vykonávat vzhledem k tomu, že jí byl dozor přidělen jako sankce a za situace, kdy se proti přidělení bránila písemným nesouhlasem. 7. Bližší rekapitulace průběhu předchozího řízení není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. 10. To se týká i rozhodování o zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv při uložení výtky ve smyslu § 30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Požadavky, jež jsou na výtku kladeny, shrnul rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném usnesení č. j. 9 As 79/2016-41 následovně: 1) výtka je buď písemná, nebo ústní, 2) výtka je vydávána (udělována, ukládána) v rámci určitého formalizovaného postupu, v němž jsou respektovány základní zásady činnosti správních orgánů dle § 2 až 8 správního řádu - státní zástupce, soudce, notář nebo soudní exekutor zejména musí dostat prostor k vyjádření; 3) výtka je samostatně zadokumentována a rozhodnutí (záznam) o jejím uložení jsou založena do osobního, případně jiného spisu; 4) rozhodnutí o udělené výtce je dotčené osobě oznamováno ústně v její přítomnosti nebo doručením písemného vyhotovení. Posledně uvedená požadovaná náležitost je důležitá pro přesné stanovení okamžiku počátku běhu lhůty k podání případné žaloby. 11. Podstatou nyní posuzované věci je otázka, zda byla výtka udělena při plném respektování ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda byla tato práva stěžovatelky zachována i v rámci následného přezkumu správními soudy. 12. Stěžovatelka předně namítá protiústavnost vzniklou v důsledku údajného odchýlení se od citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Zároveň namítá, že nebyla o výtce předem informována a nemohla se k věci vyjádřit. 13. K tomu Ústavní soud uvádí, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelky neshledal, jelikož oba správní soudy se s jejími argumenty náležitým způsobem, přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly a na odůvodnění napadených rozsudků proto postačuje v tomto ohledu pro stručnost jen odkázat. 14. Ústavní soud především konstatuje, že se stěžovatelka mýlí, má-li za to, že se správní soudy odchýlily od opakovaně citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Z obou napadených rozsudků totiž vyplývá, že správní soudy z tohoto usnesení vycházely a plně jej respektovaly, když právní závěry v něm obsažené aplikovaly na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. 15. Z rozsudku krajského soudu se totiž podává (bod 29), že si je krajský soud vědom toho, že rozšířený senát zdůraznil potřebu výtku se státním zástupcem předem projednat, přičemž se odvolal na základní zásady správního řízení. Nutnost tohoto projednání však dovodil zejména z povinnosti orgánu dohledu posoudit subjektivní stránku provinění (tj. zavinění). O té nicméně "v nyní projednávaném případě nemohlo být od počátku jakýchkoliv pochyb, neboť šlo o zcela vědomé jednání, o odmítnutí respektovat autoritu vedoucí státní zástupkyně. Jistěže projednání věci se státním zástupcem slouží i k naplnění jeho práva na obhajobu, i tomu ale v daném případě bylo učiněno zadost", jak krajský soud vysvětlil na jiném místě odůvodnění napadeného rozsudku (body 27 a 28). Zdůraznil totiž, že stěžovatelka byla výslovně upozorněna na okolnost, že navzdory svým výhradám zůstává v předmětné věci dozorovou státní zástupkyní a je proto povinna učinit ve spise potřebné úkony. Vedoucí státní zástupkyně byla seznámena s argumentací stěžovatel