II.ÚS 1761/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1761/25 ze dne 23. 7. 2025 Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech prvostupňového řízení a nesprávné posouzení zavinění na jeho částečném zastavení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JÄÄNNÖSRAHASTORAKENNE, s. r. o., sídlem Adamova 466/9, Praha 6 - Veleslavín, zastoupené JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025 č. j. 36 Co 535/2024-121, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025 č. j. 36 Co 535/2024-121 v části, ve které byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. září 2024 č. j. 7 C 27/2024-91, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025 č. j. 36 Co 535/2024-121 v části, ve které byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. září 2024 č. j. 7 C 27/2024-91, a výrok III. téhož rozsudku Městského soudu v Praze se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí týkajícího se nákladů řízení s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 9. 2024 č. j. 7 C 27/2024-91 bylo zastaveno řízení v rozsahu 50 813 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části 50 110 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalované na náhradě nákladů řízení 30 492 Kč (výrok III.). Obvodní soud takto rozhodl o požadavku žalobce Společenství vlastníků jednotek Adamova 466/9, Veleslavín (dále jen "žalobce"), aby stěžovatelce byla podle jejího spoluvlastnického podílu uložena povinnost zaplatit vyúčtování služeb za roky 2020 a 2021 z nebytové jednotky č. 103 (podzemní garáže). Obvodní soud v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výrokem I. řízení zastavil a ve zbývajícím rozsahu výrokem II. žalobní požadavek jako nedůvodný, resp. předčasný zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že stěžovatelce, která byla v řízení zcela úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 30 492 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo odvolací řízení ve vztahu k výroku I. rozsudku obvodního soudu zastaveno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku II. potvrzuje a ve výroku III. se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 346,30 Kč (výrok III.). Městský soud zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu jako věcné správný potvrdil. Ve vztahu k akcesorickému nákladovému výroku městský soud uvedl, že na rozdíl od obvodního soudu přihlédl ke skutečnosti, že část žalobního požadavku byla uhrazena, tedy částečné zastavení řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zavinila stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobce byl téměř shodný, městský soud podle poměru úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před obvodním soudem nepřiznal. Jde-li o náklady odvolacího řízení, městský soud konstatoval, že částečné zastavení odvolacího řízení zavinil sám žalobce jako odvolatel tím, že svůj opravný prostředek směřoval i proti výroku I. o částečném zastavení řízení, který následně vzal zpět. Ve zbývajícím věcném rozsahu pak byl opět neúspěšný. Městský soud proto žalobci uložil povinnost nahradit celou náhradu nákladů řízení, které stěžovatelka účelně vynaložila na obranu svého procesního postavení v tomto stadiu řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že městský soud výrokem II. svého rozsudku pro ni překvapivě změnil nákladový výrok III. rozsudku obvodního soudu, v němž stěžovatelce původně byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 30 492 Kč, a nepřiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem. Stěžovatelka poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že již dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby, byla část žalovaného nedoplatku ve výši 50 813 Kč uhrazena novým vlastníkem některých jednotek. Během soudního řízení proto vzal žalobce (po upozornění na tuto skutečnost stěžovatelkou) svoji žalobu v této části zpět a obvodní soud proto řízení v této části zastavil. 5. Stěžovatelka namítá, že městský soud v rozporu s listinami obsaženými ve spise a v rozporu se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem (aniž by tyto listiny k důkazu zopakoval a aniž by stěžovatelce jakkoliv sdělil, že má jiný náhled na náklady řízení před soudem prvního stupně než obvodní soud) dovodil, že stěžovatelka zapříčinila částečné zpětvzetí žaloby tím, že k úhradě části žalovaného dluhu došlo po podání žaloby (resp. po podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Městský soud přitom nedal stěžovatelce možnost na změnu skutkového stavu a právního názoru reagovat, neboť stěžovatelka se o změně nákladového výroku dozvěděla až při vyhlášení rozhodnutí městského soudu. 6. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku) je překvapivým rozhodnutím, které má za následek porušení práva na soudní ochranu. V této souvislosti poukázala na nálezy ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22 (N 62/112 SbNU 67) a ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24, podle kterých má-li odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Nedostojí-li odvolací soud tomuto požadavku, poruší základní právo účastníků na spravedlivý proces. 7. Stěžovatelka uvádí, že obvodní soud posoudil skutkové okolnosti v souladu s provedenými důkazy, z nichž vyplynulo (konkrétně z důkazu předloženého stěžovatelkou - potvrzením Fio Banky o zaplacení částky 50 813 Kč již dne 28. 2. 2023, tedy několik měsíců před podáním žaloby), že dluh v době podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) žalobcem neexistoval, neboť zanikl zaplacením. Žalobce tedy podal žalobu (nejméně co do částky 50 813 Kč) nedůvodně. Z takto zjištěného a důkazně prokázaného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatelka nezapříčinila zpětvzetí žaloby žalobcem v části 50 813 Kč, a tedy nemůže být ani procesně odpovědná za zastavení řízení. Stěžovatelce tak vznikly bezdůvodně náklady na právní zastoupení, které jí městský soud v rozporu s právní úpravou a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odmítl přiznat. Právní závěr městského soudu, že stěžovatelka zavinila podle § 146 odst. 2 o. s. ř. částečné zastavení řízení, je v hrubém rozporu s provedeným dokazováním a skutkovými závěry obvodního soudu. Podle stěžovatelky jde o zjevný exces a faktickou libovůli městského soudu při posouzení "zavinění", kdy městský soud rozhodl o této otázce překvapivě, aniž by dal stěžovatelce prostor reagovat na změnu skutkových závěrů a právního posouzení městským soudem. 8. Rozhodnutí městského soudu bylo pro stěžovatelku překvapivým rozhodnutím. Městský soud porušil zásadu legitimního očekávání, protože žádným způsobem stěžovatelku neinformoval, že jeho právní názor týkající se nákladů řízení je odlišný od právního názoru obvodního soudu, a ani nepředestřel, jakým směrem se bude jeho rozhodnutí ubírat. Stěžovatelka tak byla připravena o možnost se k takovému postupu vyjádřit. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) a dovozuje, že výrokem II. napadeného rozsudku městského soudu bylo porušeno její právo na s